pátek 17. srpna 2012

Kuala Lumpur

Kdesi v červenci jsem slíbila druhou část svého povídání o posledním výletě v Asii. Asi bych si na to ani nevzpomněla, kdyby mi to nebylo několikrát připomenuto v posledních dnech. A když už bych si vzpomněla, tak bych se k tomu nedokopala.
Jenže znáte to, máte se učit na zkoušky, takže radši děláte spoustu jiných věcí. Já mám uklizený pokoj jak nikdy, nalakované nehty a teď jdu 2 hodiny svého času zabít tím, že budu psát blog.

Tak tedy
KUALA LUMPUR

Do hl. města Malajsie jsme dorazili asi ve 4 ráno po šílené jízdě autobusem, kdy jsem si celou dobu říkala: "Bože, já tady umřu." Ale dojeli jsme a připomínající trosky jsme vyrazili hledat náš hotel v čínské čtvrti. Tam jste došli v pět ráno a problém nastal s ubytováním. Průměrně zcestovalému člověku dojde, že check-in bývá většinou odpoledne. V pět ráno vás to moc nepotěší. Tak jsme tam nechali batohy a šli do centra okolo KL Tower směrem ke známým Petronas. Za zmínku stojí naše snídaně v Mekáči, kde jsme byli jak přejetí, ale Míšina zmatenost ještě dnes vyvolá úsměv každému z nás.

Petronas Towers jsou asi jedinou  dominantou města. A taky asi jedinou atrakcí. Jakožto upřímný člověk, vám ještě prozradím malé tajemství: Za ty prachy ty věže moc nestojí.
Když chcete na výhled z Petronas, musíte přijít už ráno před osmou, aby na vás vyšly lístky. Takže jsme tam takhle dorazili, prodej se otvíral až za půl hodiny a my dostali vstupenky na 12:15. Prohlídky jsou pouze 2 za hodinu a na každý čas může jít jenom 20 lidí. Což můžete vidět z tabule, kde se po každém prodeji odpočítávají místa a se zděšením sledujete, jestli na vás vůbec něco vyjde. Kdyby jsme byli ve dvou, nebyl by problém jít dřív, ale v osmi lidech už to problém trošku je.

Abysme nějak zabili čas, tak jsme si šli lehnout do parku, který je hned u věží. Tam nás bohužel po hodině spánku vzbudil policajt, že tady se spát nesmí. Nevím, jakou máte náladu vy, když jste nevyspalí a s vidinou postele musíte být vzhůru další nekonečné hodiny, ale já jsem si v duchu akorát říkala, že se můžu na nějaké Petronas vys....

Nadešel čas jet nahoru a tak jsme jeli nahoru a pak do toho mostu spojující obě věže. Hmm a tam byl výhled na město jako všude jinde. Takže na to, že z toho ti islámisti dělaj atrakci jako blázen (aby ne, když tam nic jinýho nemaj), tak nahoře nic speciálního nečekejte. U Petronas mě nadchl akorát veřejný bazének v parku pro děti a zoufalé dospělé čekající na prohlídku věží.

Za fotky díky Honzovi a Michalovi

Pak následoval přesun do hotelu, spánek, procházka Chinatownem (nabízejí tam pravé Luis Vuittonky, Prady a Adidas věci.

Druhý den nás čekal výlet do jeskyní Batu. V průvodci jsme se dočetli, že si máme s sebou vzít nějaké jídlo, takže vybaveni igelitkama jsme se tam vypravili. Radost jsme udělali tamním opicím, kterým ostatní turisti nic nedali, protože se v průvodcích správně dočetli, že jídlo se tam má s sebou brát pouze v nějaký státní svátek.
První obětí opice byla Míša, na kterou se ta potvora tak dotírala, že ji Míša tu svačinu tak nějak darovala. Ve výbuchu smíchu jsme pokračovali do schodů. Ono se to směje do té doby, než se to stane vám. Druhou oběti jsem totiž já. Byly to dlouhé minuty boje o rozinkové koláčky, kdy nakonec nade mnou ta opice vyhrála jenom díky tomu, že mě začala lechtat.....dělám si srandu. Opice totiž roztrhla igelitku Michalovi, který měl moje věci u sebe a zrovna fotil a ukradla to, co líp vonělo, tzn. moji sváču.

Po Batu caves jsme jeli zpátky projít si Kualu, navštívit indickou část, obléct si hábity u vstupu do mešity a odpočívat zpátky na hotel.
Večer jsme pak šli znova k osvětleným Petronas, kde je tancující fontána na vodu, kterou jsem se vám snažila nahrát. Jenže mi do toho můj doprovod pokaždé začal mluvit a shit kvalita tomu dodala takovou korunu, že se to nedá publikovat. Takže jsem vám to našla na youtube: Kuala Lumpur - Fontána.

No a poslední den v Malajsii (aspoň pro mě) jsme jeli navštívit město Putrajaya, které je sídlem všech ministerstev, vlády atd. Město duchu, jinak řečeno. Když jsme vystoupili z vlaku a procházeli městem, nepotkali jsme na ulici živou duši. Auta na nás troubila, že by si člověk i myslel, že je ve městě vyhlášen poplach kvůli ovzduší nebo tak něco.
V Putrajaye by asi za jedinou zmínku stála tamní mešita, kdyby jsme ji navštívili. Jenže v osmi lidech je občas těžké se domluvit.



No a to byl konec mého výletu, večer ostatní odjížděli na ostrov Langkawi a do Thajska a já se vracela druhý den zpátky na Taiwan. Proč jsem nejela s nima? Chtěla jsem si užít ještě Taiwan aspoň týden. Ten jsem užila po svém, když mi bylo celý týden blbě od žaludku.

Takže Kuala Lumpur mě ze všech výletů nadchla asi nejmíň. Jdou tam hodně vidět rozdíly mezi chudými a bohatými (lidi spící na kartonech vs. Petronas a luxusní obchoďák v nich). Petronas samotné považuju za obyčejnou vyhlídku a je to spíš o udělání si fajfky na pomyslném to-do-listu.
Na druhou stranu, Malajsie je prozatím jediná země, kde jsem v Mekáči viděla Mega Mac a Triple Cheeseburger.



Za zmínku stojí ještě pětihodinový let z Kualy na Taiwan. Letadlo se propadá, lidi řvou a vy navíc v prdeli z toho, že letíte sami. Úžasný zážitek.

No a pak následovala dvoudenní cesta do vlastní postele doma. Se slzami v očích jsme v letadle všichni koukali na západ slunce nad Taiwanem, užili si bouřku nad Pekingem, 15 hodin čekali na letišti a ve Frankfurtu mě přivítalo ztracení krosny aerolinkama. Paní, u které jsem reklamaci vyřizovala, na mě celou dobu vrhala lítostný pohled. Buď jí bylo líto, že mně osobně bylo skoro do breku nebo moje tepláky, ve kterých jsem tuhle štreku trávila.
Ale jak je tomu ve všech amerických filmech a filmech od Rosamundy Pilcher, tak i tady všechno skončilo happy endem. Krosna dorazila domů do mé náruče o den později než já a navíc se vezla audinou z letiště. Moje krosna žije luxusnější život.

No a tady končí moje asijské vyprávění. Doma jsem už měsíc a zatím se mi tady líbí. V Čechách je pěkně. Myslela jsem si, že se budu nudit, ale není to tak. Zítra odjíždím směr Český ráj (místo, které jsem si zamilovala už jako prcek) a pak směr Ústí n./Orlicí (ano, to je přesně to místo, které když projíždíte vlakem, nemáte tam nikdy signál). Na další dlouhý výlet to nevidím, za poslední 3 roky toho bylo více než dost. Počítám-li dobře - 11 zemí.

Takže díky za sledování blogu, vždycky mě potěší kolik z vás to čte a já se zase někdy ozvu ;)