Protože si pořádně nepamatuju, co se kdy kde stalo, přecházím znovu k 20ti bodů, které mě při psaní napadly.
1. Dneska mi oficiálně začínají 2-týdenní prázdniny. To může některé z vás naštvat. Některé možná naštve ještě víc, když řeknu, že neoficiálně to jsou 3 týdny prázdnin. 2. května nám totiž začíná něco jako svaťák, ale nevidím to tak, že bych se celý ten týden učila. Tak tedy 3 týdny :)
2. Představa dalšího svaťáku ve mně asociovala vzpomínky na ten první. Nikdy více. Lepší dietu neznám.
3. Vlastně znám. Na vlastní kůži jsem si ji před pár dny zažila. Minulý pátek se tady konala Graduation párty, což je oslava všech absolventů odcházejících ze školy. Byla to promenáda různých oborů, které měli vždycky stejné trika, pilo se, tančilo se a já se ve 4 odpoledne ožrala tak, že jsem byla ráda, že jsem došla domů. Jak mi bylo večer a druhý den radši ani nebudu popisovat. Dieta k nezaplacení. Osobně doufám, že ji vyzkouším až za hodně dlouho.
4. Ještě před prázdninama jsme si musely splnit pár školních povinností. Jedna z nich byla závěrečná zkouška z Principů auditingu. Na ní jsem se učila den předtím a ještě dopoledne před zkouškou. A byla to sranda. Učitel řekl, že máme na zkoušku hodinu a půl, já se za 25 minut zvedla, odevzdala plný papír a užila si nechápávé pohledy jak spolužáků, tak i učitele. Ale tak když mám všechno zodpovězený, nebudu tak přece další hodinu čekat.
5. Další školní povinností byl projekt na Řízení lidských zdrojů. To mě stálo trochu nervů. Když mi totiž jeden kamarád, co měl za úkol vytvořit závěrečný dokument ve Wordu, poslal svou finální verzi (v den prezentace), málem mě kleplo. Hned první co bylo blbě, byly naše jména. Jsem zvyklá, že lidi komolí moje příjmení, ale aby mě někdo přejmenoval na Martina Zambruska, je masakr. Pořád se tomu musím smát. Takže po zasmání nastalo předělávání celého dokumentu, odprezentování před třídou a Artemisem (učitel) a nyní můžem jen radostně čekat na hodnocení.
6. Stýská se mi po českém jídle a ani nevíte jak. Přijde mi, že je to ještě horší než loni v Řecku.
7. Ale na druhou stranu se mi nechce vůbec domů. Dobře chybí mi ještě pár lidí k životu, ale jinak by mi vyhovovalo ještě chvíli tady zůstat. Vidina těch 8 zkoušek, testů, přívítávání se se všema a hloupé dotazy od těch, co nečtou blog a zeptaj se Jak bylo?, mě vůbec neláká.
8. Udělala jsem velký krok kupředu a řekla konečně našim o Garrethovi. A uvedu jejich první reakce:
Taťka: Doufám, že fandí Manchesteru United
Mamka: Sakra...to abych se začala učit zase anglicky. A doufám, že to není černoch.
Co na to říct? Že jsou skvěli :)
9. Ještě chvíli o Anglii. Dávno, předávno jsem psala, že chci jet na pracovní stáž příští rok. Dneska ráno jsem psala do jedné anglické agentury, jestli to je vůbec možné atd. a hned za 10 minut mi odpověděli, že by mi určitě něco našli. Že by příští rok byl strávený v Anglii?
10. Od zítřka začínáme cestovat, jak se sluší a patří. Nejradši bych si půjčila auto na pár dní, ale bohužel to padá protože:
- auto si může půjčit osoba starší 25ti let
- řidič musí být starší 21ti let
= nesplňuju ani jednu podmínku....tak teda přicházejí na řadu autobusy a s tím spojená hromada trpělivosti.
11. Všem tady přijeli rodiny, přátelé, přítelové, manželky atd. a nám s Jančou tady přijela učitelka z UHK z FIMky. Libuše Svobodová, kdyby se někdo zajímal.
12. Kdyby přijela sama, byly by to perfektní dny. Jenže přijela s manželem a malým dítětem. Malému Tomáškovi mohlo být kolem roku a půl, velkému Jirkovi asi kolem třiceti. Ve čtvrtek jsme s nima byly podruhé v Kyrenii, kde bylo snad ještě krásněji než minule. Fakt to tam mám ráda.
13. Na malého Tomáška se muselo všude čekat a to neskutečně unavuje. Po celém dni jsem si říkala, že malé děti jsou nejlepší forma antikoncepce.
14. A velký Jirka se projevil jako typický Čech. Nevím, jak dlouho bude ještě Čechům trvat, než jim dojde, že když mluví česky s kyperskou/řeckou/tureckou obsluhou nikdo jim nerozumí. To samé Poláci. Jsem na tohle alergická od loňského Řecka, kdy s náma Poláci (netušící, že jsme Češky) bavili polsky. Děs a hrůza.
20. A jsme na konci :D Nějak mě nenapadá, o čem psát, tak to ukončuju předčasně a jdu odpočívat. Zítra ráno totiž vstvám v 6 a vyrážíme s Jančou na výlet. Ať žijou prázdniny. Fotky nebudou, ptž bych sem dala stejně ty samé jako na facebook.
Pa ;)
pondělí 18. dubna 2011
čtvrtek 7. dubna 2011
Are you from....paradise?
Se sluchátkama v uších, s litrem vody na nočním stolku a hlavně s velkou touhou jít opět spát píšu dnešní článek. Včerejší Ithaki se po dlouhé době opět povedlo. Jít spát ve 4 ráno a vstávát v 1 odpoledne a promrhat tak celý den je paráda.
Toť něco málo z Nicosie.
Ale dnes se vrátím o pár dní zpátky a článek věnuji Turecku, konkrétně Istanbulu. Přesně na Valentýna v únoru jsem si kupovala letenky (ráda kupuji dárky sama sobě na svátek zamilovaných). Rodiče se o poměrně dlouho plánovaném výletu dozvěděli večer před odletem ("Ahoj mami a tati, zítra odlítám na 4 dny do Istanbulu. Pa Martina"). Myslím, že po těch letech už je nemůže nic překvapit.
Už jsem psala někdy předtím, že nás jede poměrně větší skupina. No okolo 22ti lidí to bylo. To, že se nebudem shodovat na plánu jsem věděla už dopředu.
Všichni jsme se sešli na turecké straně Nicosie (letěli jsme z tureckého letiště Ercan na Kypru), sehnali autobus na letiště, prošli neskutečným počtem kontrol na letišti a strávili kolem hoďky a půl v letadle, abychom vystoupili v deštivém a chladném Istanbulu.
Vrátím se ještě k těm kontrolám na letišti. Tohle jsem ještě nezažila. Příchod na letiště = kontrola zavazadel, vstup do bezcelního prostoru = pasová kontrola + kontrola příručních zavazadel, vstup do letadla = další kontrola. A pokračujem v Turecku - přílet = pasová + vízová kontrola + pro některé i kontrola zavazadel. Zpátky to samé. Fakt jsem koukala, co má tohle znamenat. Já prošla bez problému, v Turecku jsem narazila na celníka, který měl srandu z mojí fotky v pase, ale to bylo moje jediné zdržení. Zatímco Janču si odchytili hned na tureckém Ercanu. Celník jí koukal 5 minut do pasu, potom prohlásil, že má jít támhle do kanceláře. Na detaily se zeptejte přímo Janči. Nakonec však prošla v pořádku. Já si myslím, že problém byl v tom, že Janča vypadá jako typický terorista. Dlouhé tmavé vlasy, černé oči, tvář zarostlá vousama, dlouhý tikající kabát skrývající 20 kilo výbušnin a ještě třeba palestina kolem krku.
Po příletu přijel náš objednaný autobus, dostali jsme se do hostelu a šli skoro všichni hned spát. Náš hostel je taky kapitola sama o sobě. 4 dny v něm mi bohatě stačily. Jsou totiž některé věci na světě, které bych dobrovolně nikdy neudělala. Nikdy bych nesnědla jahodový jogurt a nikdy bych si nedala studenou sprchu. Ať je v létě klidně 40 stupňů, já si stejně dám teplou sprchu. V Istanbulu bylo 10 stupňů. Jednou jsem si tam myla hlavu v umyvadle (tam tekla teplá voda pořád) a připomnělo mi to léta na táborech, kdy nevyšla teplá voda na starší, protože malé děti hrály v koupelnách vodní bitvy.
Ale jinak to byl hostel na perfektním místě. Asi 5 minut pěšky od Hagie Sofie a Modré mešity, takže v turistickém centru a podávaly se tam snídaně s nejlepším chlebem na světě.
Tak a další ráno jsme vstali, nasnídali se a hurá do centra.
Nebudu psát přesný harmonogram, kde jsme co viděli a kolik bylo zrovna hodin, na to fakt nemám sílu.
Každopádně jako první jsme navštívili Modrou mešitu, kde je vstup zadarmo. To jsme šli ještě všichni s prvotním nadšením. Pokud chcete dovnitř, musíte si zout boty. A vevnitř to bylo poznat. Myslím, že někteří turisti neměli možnost ani tý studený sprchy. Obviňují asijské turisty, ti vypadali nějak podezřele. Když pominu tohle, tak samotná Modrá mešita je nádherná a uvnitř překvapivě....modrá.
Následovala Bazilika cisterny. Našla jsem na netu informaci, že se tam kdysi natáčel James Bond: Z Ruska s láskou se Seanem Connerym (1963) (vsuvka pro fanoušky Agenta 007). A tady už jsme nešli všichni, Bastiaanovo nadšení odpadlo a šel radši do obchodu. Bazilika, která je v podzemí byl zajímavý zážitek. Všude tma a jediné co bylo osvětleno, byly sloupy ve vodě. Jo a kapři ve vodě byli taky osvětleni (Popravdě nevím, co to bylo za ryby, biologie mi nikdy nešla. Roky jsem si myslela, že krtek je velký tak půl metru a na gymplu zjistila, že to není tak úplně pravda). No ale k rybám ve vodě se ještě vrátím. V neděli mi volala rodina z domova, jednak aby se zeptala, jak se mám a jednak aby mě provokovala, že sedí na zahradě v tričkách a grilují, zatímco já se svýma 4 vrstvama na sobě mrzla v Turecku.
Mluvila jsem pak se sestrou a vyprávěla o rybách v bazilice a ona se zeptala, co to bylo za ryby. Slabé čočky + tma + moje znalost biologie = prostě jsem nevěděla. Ze srandy jsem jí řekla, že to byly sardinky, že je tam chytali rybáři a strkali do konzerv. Svou sestru miluju, ale občas věří úplně všemu a hlavně mně :)
A pak se sešlo na Grand Bazar. Ten je schovaný pod střechou a vevnitř se skrývá kolem 4000 obchůdků. Kam se hrabe Palladium, Chodov nebo AFI palác. Na bazaru musíte smlouvat a nedat se nalákat na řeči Turků, že máte krásné oči atd.
U Turků se na chvíli zastavím. Před odjezdem jsem tajně doufala, že na Kypr se vrátím já a ne 10 velbloudů místo mě. Myslím, že Janča by nebyla nadšená, kdyby s nima musela bydlet v jednom bytě.
Ale začalo to hned v letadle. Měla jsem sedadlo do uličky, vedle 2 postarších Turků. Po pozdravu a dvou nevinných otázkách (Odkud jsem a Co dělám na Kypru), přišla na řadu další a to, jestli mám přítele. "Ano, mám. Jsme spolu 2 roky". Na Turky nebuďte nikdy milí.
No a pak jsou prodejci, stánkaři na ulicích, kteří vás lákají svými řečmi k sobě do obchodu/restaurace/stánku/bytu. První věta, která mě rozesmála hned v pátek ráno, když mi jeden řekl, že mě vždycky viděl ve svých snech. A bylo jich více. V neděli mi tam nějaký řekl, že mě miluje a v pondělí to zabil jeden, který se mě zeptal, jestli jsem z ráje (ano, podle něj se jmenuje dnešní článek...na tohle se nedá zapomenout).
Každopádně ne všichni útočili tímhle směrem, ale taky směrem na peněženky. Zaslechla jsem tam otázku: Can I help you to spend your money?....fakt jsem se občas slušně pobavila.
Poté přišel na řadu Egyptský bazar, spíše známý pod názvem Spicy bazar. A tam nakoupíte turecké sladkosti, koření, čaje a mnoho dalších věcí.
A jako poslední na programu v pátek byla Hagia Sofia. Tohle je povinnost navštívit v Istanbulu. Proto jsem nepochopila, když se někteří lidi odebrali radši zpátky do hostelu. No ale k tomuhle se ještě dostanu.
Hagia Sofia je neskutečná. Ani sebelepší fotky nezachytí ten obrovský prostor nad vámi, když vejdete dovnitř. Průvodce nám říkal, že nikde jinde na světě tohle nenajdete. Všude jsou nějaké pilíře, sloupy nebo něco. Tam nebylo nic. Jenom neskutečně vysoká kupole nad vámi.
Tohle byl pátek. Večer proběhla ještě nějaká párty, ale vůbec se mi nechtělo někam jít. Nemám potřebu každý den pít vodku a navíc trávit svůj volný čas s některýma, které nemůžu vystát.
V sobotu si pěkně vstanem a venku nám krásně pršelo. Po mírných dohadech, kdy se náš zbytek pokoje rozhodl čekat, než vstanou ostatní, jsme se s Alessandou sebraly a šly jsme do paláce Topkapi. Palác se skládá ze dvou prohlídek - paláce a harému. Do kažého si musíte koupit lístek zvlášť a není to zrovna nejlevnější záležitost. Palác = cca 250 korun a harém taky asi necelé 200 stovky. A nejlepší věc na tomhle je, jak to maj ti Turci vymyšlené. Když chcete navštívit jenom harém, musíte si stejně koupit lístek i do paláce, protože vstupenky do harému se prodávají jenom uvnitř paláce. Takhle se vydělávají peníze.
Když už jsme tam byly, tak jsme šly na obě prohlídky. V paláci bylo neskutečně narváno a hlavně jsme chytly školní výlety tureckých děti. Ale palác je samozřejmě krásný. Obzvlášť knihovna s dlouhýma bílýma sedačkama mě uchvátila.
A harém už tak přeplněný nebyl, ne každý chce znova něco platit. Ale přišel mi daleko hezčí než samotný palác.
Protože pořád celou dobu pršelo a nám tahle prohlídka zabrala 3 hodiny, zašly jsme na oběd a šly zpátky do hotelu docela utahané.
Tak a tím se naše sobota lišila od ostatních. Ostatní totiž odjeli lodí do asijské části, sešli se s tureckou studentkou a celý den proseděli na jídle, kafi, čaji atd., protože v tom dešti se stejně nic procházet nedalo. A večer jeli do jediného ESN baru v Evropě, kam přijeli, zjistili, že bar je plný černochů, tak se otočili a jeli zpátky. Tohle vím jenom z vyprávění. Každopádně, když to srovnám s naším strávených dnem, myslím, že jsme ten den vyhrály.
Když se lišila naše sobota od ostatních, lišila se i naše neděle. S Alessandrou jsme se ráno sebraly, jely lodí di asijské části Istanbulu, prošly si tam pobřeží a autobusem se dostaly zpátky do evropské části. Bosporský most spojuje 2 různé kontinenty, je 1,5km dlouhý a je zajímavé se na něm projet. Chtěly jsme ho projít pěšky, ale je to zakázané. Na každé straně mostu vás vítá žlutá fosforová cedule Vítejte v Evropě/Asii. Poprvé jsem tak byla v Asii :)
Zamířily jsme s Alessandrou do paláce Dolmabahce. Tohle mě okouzlilo z celého Istanbulu asi nejvíc. Jednak to není tak propagované, jednak to není v centru jako Hagia Sofia, takže to není tak zaplněné. Už u vstupu nás dostala cena lístku. Počítala jsem, že budem platit jako v Topkapi, ale Alessandra mi říká: "Tam píšou, že vstup pro mezinárodní studenty je 1 lira". 1 turecká lira = 50 eurocentů = necelých 15 českých korun. Palác Dolmabahce za 15 korun je asi nejlepší vtip století. A vstup jsme měly na všechny prohlídky, co tam byly.
Palác se svou architekturou podobá francouzskému Versailles nebo vídeňskému Schonbrunnu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem loni taky platila za Schonbrunn jenom 15 korun, ale pochybuju o tom.
Součástí prohlídek byl i anglicky mluvící průvodce a zákaz focení. Poměrně přísně hlídaný zákaz. Ale vevnitř to stálo za to. Kdo pojedete do Istanbulu, Dolmabahce je povinnost. A cena lístku vás nezruinuje.
Po paláci jsme s Aless vystoupaly na Galata věž, což je rozhledna na celé město. Věřím, že když je super počasí, tak výhled musí stát za to. V tom hnusu, co jsme měli my, šly vidět akorát obrysy staveb.
Začalo se stmívat a my už šly pomalu do hostelu. Cestou jsme narazily rybí market, kde jsme si každá koupila grilovanou rybu (ani sardinka ani kapr to nebyl...podle chuti) v tureckém chlebu se zeleninovým salátem a šnečím tempem se dostaly zpátky do hostelu. Naprosto mrtvé a vyřízené. Co jsem tak počítala podle mapy, ten den jsme ušly kolem 12ti kilometrů. Solidní výkon.
No a poslení den v Istanbulu, pondělí, jsme se ráno rozdělili. Někdo šel na Grand bazar, někdo na Egyptský bazar, ale všichni jsme se pak sešli v hostelu, abychom mohli autobusem odjet na letiště.
No a myslím, že tady přichází asi nejhorší část celého výletu. V autobuse totiž moji drazí erasmus kamarádi vypili 2 flašky vodky v 10ti lidech, takže střízliví na letišti nevystupovali. Tohle se dalo přežit, autobus jsme měli sami pro sebe. Ale když dělali bordel v letadle, už to bylo moc. Nechám na každém, aby si myslel svoje.
Ještě trochu kriticky k Istanbulu. Jak se oblečete, když víte, že budete někde na 4 dny a má celou dobu pršet? Já měla na sobě 4 vrsty + kabát a kolikrát mi byla i přesto zima. Magali tam přijela akorát s 2 mikinama, legínama a chodila v balerínách s bosýma nohama. Nebyla jenom jediná, ale je to ukázkový příklad.
Taky některých přístup k celému výletu byl poněkud zajímavý. Zmínila jsem, že Modrou mešitu jsme navšítvili všichni. A pak zájemci o památky řídli a většina lidí začala mít zájem o to, nakoupit si co nejvíc věcí na trhu.
Za celý výlet zaslouží fakt velkou pochvalu Adrian, který zařídil tolik věcí, že fakt smekám. A jeho obrovská trpělivost vysvětlovat opilým lidem, co se bude dělat další den, se taky cení.
To, co se dělo v letadle a to co, se děje teďka celkově tady mě donutilo přemýšlet. Nevím, jak to mají moji ostatní kamarádi, co jsou na Erasmu, ale tady, ti co byli zezačátku hrozně fajn, se hrozně změnili. K horšímu. Někoho nemusím už od začátku a ten člověk byl v Istanbulu celkem fajn. Ale někdo, kdo byl fajn, se naopak ukázal trochu v jiném světle.
Byla jsem hrozně ráda, že Aless se přidala ke mně na ty 2 dny. Znamenalo to, že sice budem mimo veškeré dění, ale mě je to jedno. Viděly jsme, co jsme chtěly a to mi stačí. :)
Mám pocit, že bych si to klidně prošla i sama, kdyby se nikdo nepřidal. Občas není špatné použít svojí hlavu a nenechat se ovlivnit někým jiným. V Istanbulu si třeba 80% lidí koupilo na trhu zelenou umělohmotnou mikinu se znakem Adidas přes celý záda. Včera se mě v Ithaki někdo ptal, proč ji nemám taky. Protože nechci, protože tohle nenosím a protože nesnáším značky přes celý záda/hrudník...což je mimochodem typická česká vlastnost. Teď to nemyslím nijak zle, ale je to pravda. Zajeďte si do Pardubic, sedněte si do AFI paláce nebo se projděte po Třídě Míru a budete vědět, o čem mluvím.
Takže se nám trochu naše původní parta kazí. Je to škoda, ale je to tak. Máme před sebou ještě necelé 2 měsíce a doufám, že se to nepokazí úplně.
Mějte se krásně ;)
přidávám jenom pár fotek, najdete je totiž stejně u mě na facebooku :)
V Hagii Sofii
Sardinky nebo kapři?
Grand Bazar
Spicy bazar
Modrá mešita
Hagia Sofia
Toť něco málo z Nicosie.
Ale dnes se vrátím o pár dní zpátky a článek věnuji Turecku, konkrétně Istanbulu. Přesně na Valentýna v únoru jsem si kupovala letenky (ráda kupuji dárky sama sobě na svátek zamilovaných). Rodiče se o poměrně dlouho plánovaném výletu dozvěděli večer před odletem ("Ahoj mami a tati, zítra odlítám na 4 dny do Istanbulu. Pa Martina"). Myslím, že po těch letech už je nemůže nic překvapit.
Už jsem psala někdy předtím, že nás jede poměrně větší skupina. No okolo 22ti lidí to bylo. To, že se nebudem shodovat na plánu jsem věděla už dopředu.
Všichni jsme se sešli na turecké straně Nicosie (letěli jsme z tureckého letiště Ercan na Kypru), sehnali autobus na letiště, prošli neskutečným počtem kontrol na letišti a strávili kolem hoďky a půl v letadle, abychom vystoupili v deštivém a chladném Istanbulu.
Vrátím se ještě k těm kontrolám na letišti. Tohle jsem ještě nezažila. Příchod na letiště = kontrola zavazadel, vstup do bezcelního prostoru = pasová kontrola + kontrola příručních zavazadel, vstup do letadla = další kontrola. A pokračujem v Turecku - přílet = pasová + vízová kontrola + pro některé i kontrola zavazadel. Zpátky to samé. Fakt jsem koukala, co má tohle znamenat. Já prošla bez problému, v Turecku jsem narazila na celníka, který měl srandu z mojí fotky v pase, ale to bylo moje jediné zdržení. Zatímco Janču si odchytili hned na tureckém Ercanu. Celník jí koukal 5 minut do pasu, potom prohlásil, že má jít támhle do kanceláře. Na detaily se zeptejte přímo Janči. Nakonec však prošla v pořádku. Já si myslím, že problém byl v tom, že Janča vypadá jako typický terorista. Dlouhé tmavé vlasy, černé oči, tvář zarostlá vousama, dlouhý tikající kabát skrývající 20 kilo výbušnin a ještě třeba palestina kolem krku.
Po příletu přijel náš objednaný autobus, dostali jsme se do hostelu a šli skoro všichni hned spát. Náš hostel je taky kapitola sama o sobě. 4 dny v něm mi bohatě stačily. Jsou totiž některé věci na světě, které bych dobrovolně nikdy neudělala. Nikdy bych nesnědla jahodový jogurt a nikdy bych si nedala studenou sprchu. Ať je v létě klidně 40 stupňů, já si stejně dám teplou sprchu. V Istanbulu bylo 10 stupňů. Jednou jsem si tam myla hlavu v umyvadle (tam tekla teplá voda pořád) a připomnělo mi to léta na táborech, kdy nevyšla teplá voda na starší, protože malé děti hrály v koupelnách vodní bitvy.
Ale jinak to byl hostel na perfektním místě. Asi 5 minut pěšky od Hagie Sofie a Modré mešity, takže v turistickém centru a podávaly se tam snídaně s nejlepším chlebem na světě.
Tak a další ráno jsme vstali, nasnídali se a hurá do centra.
Nebudu psát přesný harmonogram, kde jsme co viděli a kolik bylo zrovna hodin, na to fakt nemám sílu.
Každopádně jako první jsme navštívili Modrou mešitu, kde je vstup zadarmo. To jsme šli ještě všichni s prvotním nadšením. Pokud chcete dovnitř, musíte si zout boty. A vevnitř to bylo poznat. Myslím, že někteří turisti neměli možnost ani tý studený sprchy. Obviňují asijské turisty, ti vypadali nějak podezřele. Když pominu tohle, tak samotná Modrá mešita je nádherná a uvnitř překvapivě....modrá.
Následovala Bazilika cisterny. Našla jsem na netu informaci, že se tam kdysi natáčel James Bond: Z Ruska s láskou se Seanem Connerym (1963) (vsuvka pro fanoušky Agenta 007). A tady už jsme nešli všichni, Bastiaanovo nadšení odpadlo a šel radši do obchodu. Bazilika, která je v podzemí byl zajímavý zážitek. Všude tma a jediné co bylo osvětleno, byly sloupy ve vodě. Jo a kapři ve vodě byli taky osvětleni (Popravdě nevím, co to bylo za ryby, biologie mi nikdy nešla. Roky jsem si myslela, že krtek je velký tak půl metru a na gymplu zjistila, že to není tak úplně pravda). No ale k rybám ve vodě se ještě vrátím. V neděli mi volala rodina z domova, jednak aby se zeptala, jak se mám a jednak aby mě provokovala, že sedí na zahradě v tričkách a grilují, zatímco já se svýma 4 vrstvama na sobě mrzla v Turecku.
Mluvila jsem pak se sestrou a vyprávěla o rybách v bazilice a ona se zeptala, co to bylo za ryby. Slabé čočky + tma + moje znalost biologie = prostě jsem nevěděla. Ze srandy jsem jí řekla, že to byly sardinky, že je tam chytali rybáři a strkali do konzerv. Svou sestru miluju, ale občas věří úplně všemu a hlavně mně :)
A pak se sešlo na Grand Bazar. Ten je schovaný pod střechou a vevnitř se skrývá kolem 4000 obchůdků. Kam se hrabe Palladium, Chodov nebo AFI palác. Na bazaru musíte smlouvat a nedat se nalákat na řeči Turků, že máte krásné oči atd.
U Turků se na chvíli zastavím. Před odjezdem jsem tajně doufala, že na Kypr se vrátím já a ne 10 velbloudů místo mě. Myslím, že Janča by nebyla nadšená, kdyby s nima musela bydlet v jednom bytě.
Ale začalo to hned v letadle. Měla jsem sedadlo do uličky, vedle 2 postarších Turků. Po pozdravu a dvou nevinných otázkách (Odkud jsem a Co dělám na Kypru), přišla na řadu další a to, jestli mám přítele. "Ano, mám. Jsme spolu 2 roky". Na Turky nebuďte nikdy milí.
No a pak jsou prodejci, stánkaři na ulicích, kteří vás lákají svými řečmi k sobě do obchodu/restaurace/stánku/bytu. První věta, která mě rozesmála hned v pátek ráno, když mi jeden řekl, že mě vždycky viděl ve svých snech. A bylo jich více. V neděli mi tam nějaký řekl, že mě miluje a v pondělí to zabil jeden, který se mě zeptal, jestli jsem z ráje (ano, podle něj se jmenuje dnešní článek...na tohle se nedá zapomenout).
Každopádně ne všichni útočili tímhle směrem, ale taky směrem na peněženky. Zaslechla jsem tam otázku: Can I help you to spend your money?....fakt jsem se občas slušně pobavila.
Poté přišel na řadu Egyptský bazar, spíše známý pod názvem Spicy bazar. A tam nakoupíte turecké sladkosti, koření, čaje a mnoho dalších věcí.
A jako poslední na programu v pátek byla Hagia Sofia. Tohle je povinnost navštívit v Istanbulu. Proto jsem nepochopila, když se někteří lidi odebrali radši zpátky do hostelu. No ale k tomuhle se ještě dostanu.
Hagia Sofia je neskutečná. Ani sebelepší fotky nezachytí ten obrovský prostor nad vámi, když vejdete dovnitř. Průvodce nám říkal, že nikde jinde na světě tohle nenajdete. Všude jsou nějaké pilíře, sloupy nebo něco. Tam nebylo nic. Jenom neskutečně vysoká kupole nad vámi.
Tohle byl pátek. Večer proběhla ještě nějaká párty, ale vůbec se mi nechtělo někam jít. Nemám potřebu každý den pít vodku a navíc trávit svůj volný čas s některýma, které nemůžu vystát.
V sobotu si pěkně vstanem a venku nám krásně pršelo. Po mírných dohadech, kdy se náš zbytek pokoje rozhodl čekat, než vstanou ostatní, jsme se s Alessandou sebraly a šly jsme do paláce Topkapi. Palác se skládá ze dvou prohlídek - paláce a harému. Do kažého si musíte koupit lístek zvlášť a není to zrovna nejlevnější záležitost. Palác = cca 250 korun a harém taky asi necelé 200 stovky. A nejlepší věc na tomhle je, jak to maj ti Turci vymyšlené. Když chcete navštívit jenom harém, musíte si stejně koupit lístek i do paláce, protože vstupenky do harému se prodávají jenom uvnitř paláce. Takhle se vydělávají peníze.
Když už jsme tam byly, tak jsme šly na obě prohlídky. V paláci bylo neskutečně narváno a hlavně jsme chytly školní výlety tureckých děti. Ale palác je samozřejmě krásný. Obzvlášť knihovna s dlouhýma bílýma sedačkama mě uchvátila.
A harém už tak přeplněný nebyl, ne každý chce znova něco platit. Ale přišel mi daleko hezčí než samotný palác.
Protože pořád celou dobu pršelo a nám tahle prohlídka zabrala 3 hodiny, zašly jsme na oběd a šly zpátky do hotelu docela utahané.
Tak a tím se naše sobota lišila od ostatních. Ostatní totiž odjeli lodí do asijské části, sešli se s tureckou studentkou a celý den proseděli na jídle, kafi, čaji atd., protože v tom dešti se stejně nic procházet nedalo. A večer jeli do jediného ESN baru v Evropě, kam přijeli, zjistili, že bar je plný černochů, tak se otočili a jeli zpátky. Tohle vím jenom z vyprávění. Každopádně, když to srovnám s naším strávených dnem, myslím, že jsme ten den vyhrály.
Když se lišila naše sobota od ostatních, lišila se i naše neděle. S Alessandrou jsme se ráno sebraly, jely lodí di asijské části Istanbulu, prošly si tam pobřeží a autobusem se dostaly zpátky do evropské části. Bosporský most spojuje 2 různé kontinenty, je 1,5km dlouhý a je zajímavé se na něm projet. Chtěly jsme ho projít pěšky, ale je to zakázané. Na každé straně mostu vás vítá žlutá fosforová cedule Vítejte v Evropě/Asii. Poprvé jsem tak byla v Asii :)
Zamířily jsme s Alessandrou do paláce Dolmabahce. Tohle mě okouzlilo z celého Istanbulu asi nejvíc. Jednak to není tak propagované, jednak to není v centru jako Hagia Sofia, takže to není tak zaplněné. Už u vstupu nás dostala cena lístku. Počítala jsem, že budem platit jako v Topkapi, ale Alessandra mi říká: "Tam píšou, že vstup pro mezinárodní studenty je 1 lira". 1 turecká lira = 50 eurocentů = necelých 15 českých korun. Palác Dolmabahce za 15 korun je asi nejlepší vtip století. A vstup jsme měly na všechny prohlídky, co tam byly.
Palác se svou architekturou podobá francouzskému Versailles nebo vídeňskému Schonbrunnu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem loni taky platila za Schonbrunn jenom 15 korun, ale pochybuju o tom.
Součástí prohlídek byl i anglicky mluvící průvodce a zákaz focení. Poměrně přísně hlídaný zákaz. Ale vevnitř to stálo za to. Kdo pojedete do Istanbulu, Dolmabahce je povinnost. A cena lístku vás nezruinuje.
Po paláci jsme s Aless vystoupaly na Galata věž, což je rozhledna na celé město. Věřím, že když je super počasí, tak výhled musí stát za to. V tom hnusu, co jsme měli my, šly vidět akorát obrysy staveb.
Začalo se stmívat a my už šly pomalu do hostelu. Cestou jsme narazily rybí market, kde jsme si každá koupila grilovanou rybu (ani sardinka ani kapr to nebyl...podle chuti) v tureckém chlebu se zeleninovým salátem a šnečím tempem se dostaly zpátky do hostelu. Naprosto mrtvé a vyřízené. Co jsem tak počítala podle mapy, ten den jsme ušly kolem 12ti kilometrů. Solidní výkon.
No a poslení den v Istanbulu, pondělí, jsme se ráno rozdělili. Někdo šel na Grand bazar, někdo na Egyptský bazar, ale všichni jsme se pak sešli v hostelu, abychom mohli autobusem odjet na letiště.
No a myslím, že tady přichází asi nejhorší část celého výletu. V autobuse totiž moji drazí erasmus kamarádi vypili 2 flašky vodky v 10ti lidech, takže střízliví na letišti nevystupovali. Tohle se dalo přežit, autobus jsme měli sami pro sebe. Ale když dělali bordel v letadle, už to bylo moc. Nechám na každém, aby si myslel svoje.
Ještě trochu kriticky k Istanbulu. Jak se oblečete, když víte, že budete někde na 4 dny a má celou dobu pršet? Já měla na sobě 4 vrsty + kabát a kolikrát mi byla i přesto zima. Magali tam přijela akorát s 2 mikinama, legínama a chodila v balerínách s bosýma nohama. Nebyla jenom jediná, ale je to ukázkový příklad.
Taky některých přístup k celému výletu byl poněkud zajímavý. Zmínila jsem, že Modrou mešitu jsme navšítvili všichni. A pak zájemci o památky řídli a většina lidí začala mít zájem o to, nakoupit si co nejvíc věcí na trhu.
Za celý výlet zaslouží fakt velkou pochvalu Adrian, který zařídil tolik věcí, že fakt smekám. A jeho obrovská trpělivost vysvětlovat opilým lidem, co se bude dělat další den, se taky cení.
To, co se dělo v letadle a to co, se děje teďka celkově tady mě donutilo přemýšlet. Nevím, jak to mají moji ostatní kamarádi, co jsou na Erasmu, ale tady, ti co byli zezačátku hrozně fajn, se hrozně změnili. K horšímu. Někoho nemusím už od začátku a ten člověk byl v Istanbulu celkem fajn. Ale někdo, kdo byl fajn, se naopak ukázal trochu v jiném světle.
Byla jsem hrozně ráda, že Aless se přidala ke mně na ty 2 dny. Znamenalo to, že sice budem mimo veškeré dění, ale mě je to jedno. Viděly jsme, co jsme chtěly a to mi stačí. :)
Mám pocit, že bych si to klidně prošla i sama, kdyby se nikdo nepřidal. Občas není špatné použít svojí hlavu a nenechat se ovlivnit někým jiným. V Istanbulu si třeba 80% lidí koupilo na trhu zelenou umělohmotnou mikinu se znakem Adidas přes celý záda. Včera se mě v Ithaki někdo ptal, proč ji nemám taky. Protože nechci, protože tohle nenosím a protože nesnáším značky přes celý záda/hrudník...což je mimochodem typická česká vlastnost. Teď to nemyslím nijak zle, ale je to pravda. Zajeďte si do Pardubic, sedněte si do AFI paláce nebo se projděte po Třídě Míru a budete vědět, o čem mluvím.
Takže se nám trochu naše původní parta kazí. Je to škoda, ale je to tak. Máme před sebou ještě necelé 2 měsíce a doufám, že se to nepokazí úplně.
Mějte se krásně ;)
přidávám jenom pár fotek, najdete je totiž stejně u mě na facebooku :)
V Hagii Sofii
Sardinky nebo kapři?
Grand Bazar
Spicy bazar
Modrá mešita
Hagia Sofia
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)