Sri Lanka pt. II: Kandy

Druhý den se probouzíme do zelena. Ne, není nám špatně, jenom se nám naskytuje pohled ven přes 2 skleněné stěny. A všude jsou palmy, stromy, svítí sluníčko, no prostě paráda. Chvíli se tedy jenom kocháme za okny a pak vyrážíme o patro níž na snídani.

Snídaně je na každé dovolené základ. Nasytí Vás na celý den, takže nemusíte v poledne hledat něco velkýho k snědku. V Benátkách nás Nadia tenkrát naplnila až do odpoledne. Proto se určitě vyplatí si snídani v každém ubytování připlatit.
Ale zpět k tématu. Restaurace byla v takovém otevřeném prostoru, takže jste se mohli kochat i při jídle nejen přírodou, ale také vedrem. Večer se jako bonus přidali komáři.
A co se tady snídá? Rýže, smažené nudle, k tomu vejce na hostův vybraný způsob, toasty s marmeládou, čerstvý džus, čerstvý ananas a meloun.

V Kandy se zdržíme ještě další 2 noci, protože mám v plánu vidět jednak samotné město, ale také nedaleký sloní sirotčinec, botanickou zahradu a další den pak výlet místním busem na Lví skálu do Sigiriye.
Při snídani se k nám dostává místní zaměstnankyně a co máme v plánu, že by nám pomohla. Těžko říct, co měla za pozici v hotelu, oni tak nějak dělaj všichni všechno. Tahle slečna chystala snídaně, seděla na recepci a smažila vajíčka. Nabízí nám na dnešní den tuk tuka za nějaké 2 stovečky i s řidičem, který nás vezme po Kandy, ale i po všech známých místech v okolí.
Na druhý den také nabízí taxi s řidičem, který nás vezme do Sigiriye, ale i města Dambully, které taky stojí za to navštívit.
Nad omeletou o nabídce přemýšlíme, naše podvědomí si lehce vzpomene na včerejší cestování a turisticky se podřizujeme a bereme si na dnešek tuk tuka a zítřek taxíka.

Náš zelený tuk tuk je nachystán i s řidičem (pokřtěný na celý den jako Piňďa) a vyrážíme na cestu těžko říct kam. První zastávka je výhled na jezero ve městě. Samozřejmě jako turisti přitahujeme pozornost (je třeba si na tohle tady zvyknout, už to někde celkem otravovalo) a tak jen co vylezáme si výhled vyfotit, scházejí se k nám místní a nabízí blbosti všeho druhu. Další zastávkou je dílna se dřevem, kde nám jakýsi průvodce ukazuje všechny možné druhy dřeva, ze kterých se tam vyrábí věci, ale také kouzla s přírodními barvami. Před naši vlastními zraky nastrouhá kousek dřeva z "červeného" stromu (nevzpomenu si na název ani za boha), hodí kousíčky do vody a jde čarovat. Přidáním citronu, ocelové tyčky a dalších přísad, se voda se dřevem mění na jinou barvu. A takhle se vážení vyrábí přírodní barviva. Poté nás odvádí do prodejny, kde si můžeme zakoupit slony všech barev, velikostí i tvarů nebo třeba stolek či další užitečné věci. S poděkováním odcházíme, protože na stokilový stolek hold není v našich krosnách místo.

Piňďa a jeho zelené fáro

Další zastávkou je pozor, další výrobna. Tentokrát s batikou. Tak tedy pozorně nasloucháme výrobě batiky a práci s barvami a opět se po výkladu ocitáme v prodejně s výrobky. Já si tam našla sarong, který má nádhernou barvu a dokonce jsem zasvěcena do tajů, jak jej uvázat jako sárí. Což do večera zapomínám, takže se pak na pokoji před zrcadlem moc hezky kroutím zleva, zprava, ale jako sárí nevypadá žádný můj výtvor.
Nicméně po batice nám dochází, co to absolvujeme za turistickou cestu. Piňďa je však docela fajn, tak jsme zvědaví, co přijde jako další.

Jsou to drahokamy. Takže opět vidíme muže, jak brousí ametysty a já koukám upřímně jak puk. Po výkladu samozřejmě jsme odvedeni do prodejny, kde se mě prodavač ptá, jaký kámen se mi líbí. "Hmm ty fialové, třeba tenhle" a on hned kamínek vytahuje ze šuplíku a počítá mi cenu, za kterou mi jej prodá. To je sice moc fajn, ale k čemu mi bude jeden kamínek. Můj výraz si prodavač vysvětlí po svém a nabízí mi druhý kamínek za nižší cenu a postupně snižuje. Nakonec po trapných pár minutách děkujeme a odcházíme pryč. Ještě stačíme vyzvědět, že nejdražší tam byly modré topazy za 10 tisíc dolarů. Námořnicky modré šutříky jsou ale opravdu nádherné.

Po třech dílnách už snad nenásleduje další, říkáme si. Už ne. Teď se totiž ocitáme ve Spicy garden, kterých je na ostrově nespočet. Ona Srí Lanka je třeba největší vývozce skořice na světě, ale myslím, že v dalších žebříčcích vývozu koření taky nebude pozadu. A tak s průvodcem procházíme kolem nejrůznějších stromů, citrónové trávy, vanilky, kávy a tak jsme rádi, že už po nás nechce nikdo nic kupovat. Přicházíme ke stolečku s různými lahvičkami a kelímky, dostáváme čerstvý čaj a leták asi s dvaceti produkty a nastupují 2 babči na scénu. Za vyprávění průvodce nás masírují zezadu, zepředu, tahají za vlasy, nehty a uši a my se dozvídáme, jak všechny tyto části těla budou zdravé za použití tohohle a támhle toho oleje či masti.
Nevím no, jaký terno musí být masírovat propocené turisty a to ještě vypadáme celkem dobře. Ale aspoň jsme to vyhráli s babčama. O chvíli později přicházejí 2 mladí Němci, kteří si svlíkají trička a začne je masírovat tlustý, chlupatý Srí Lančan. Taky bez trička.
Po masáži samozřejmě přichází prodejna s výrobkama, kde vážně uvažujeme o koupi, ale nakonec nic.

Poté přichází na řadu továrna na čaj, která mě upřímně i bavila. Dostali jsme ochutnávku čaje a nikdo po nás nic nechtěl.

Piňďu za cesty ke slonímu sirotčinci prosíme o zastávku u stánků s ovocem, což nám plní. Dáváme si kokosy na pití, kupujeme si červené banány, ale to hlavní je, že objevuji po 3 letech milované voskové jablka z Taiwanu. Oni rostou i tady! Hurááááááá! Bohužel tyhle jsou poměrně shnilé a tak se smutnou tváří dostávám kokos do ruky a musím nasednout do tuk tuku a jablíčka opustit. "Však já si jich koupím někde minimálně kilo". Bohužel jablka jsem do konce Srí Lanky už nikde nenašla, a tak budu po nich toužit zase do příštího výletu do Asie.

Těžko říct, kolik lidí zasytí jeden prostřední banán

Sloní sirotčinec, další cíl. Ten však nepřichází. Jsme zavezeni na turistickou atrakci a to na jízdu na slonu. Nikdy více. Za poměrně dost jejich peněz můžeme půl hodiny jezdit na slonovi jménem Kalum (takhle se jmenuje i můj šéf v práci, ještě jsem mu to ale neřekla). A tak pro parádu jdeme s Kalumem z kopce (což není vůbec žádný terno) do řeky, kde pro krásnou fotku slon nabere vodu do chobotu a vyprskne ji. Poté se chvilku projdeme a těsně před koncem nás ti dva doprovázející šášové zastavují a prosí o další peníze. Po nás přijíždí bus plný Poláků a já ty slony lituji ještě víc.
Po zbytek Srí Lanky přemýšlím, že přispěji nějaké organizaci za zlepšení života těchto zvířat.

Sloni byli naše poslední zastávka mimo Kandy a tak se vracíme zpět do města. V pět totiž začíná kulturní show, kterou musíme stihnout. Piňďa nás vysazuje, domlouvá si s námi čas, kupuje nám lístky na show a odjíždí. Show má nabízet hodinovou ukázku národních tanců a kostýmů. Ke konci dne tak vidíme pohromadě jenom turisty. A show začíná. Po deseti minutách si začínám myslet, že ty tance se učili tak půl hoďky předem, protože nikdo není zkoordinovaný a každý jede úplně jinak. Nenápadně to balíme, procházíme se kolem jezera a chrámu, kde je ukrytý Buddhův zub jakožto relikvie a dovnitř ani nejdeme, jelikož nemáme dostatek zahalujících oděvů. Balíme to v Pizza Hut a pak hurá za Piňďou na domluvené místo.

Kandy je blázinec, ale při západu je u jezera moc hezky

Přijíždíme do hotelu k večeru a jsme úplně černí. On tuk tuk není nijak uzavřený a všechny výfukové plyny dýcháte v podstatě taky.
Po sprše to balíme v hotelové restauraci, dáváme si místní pivo Lion, které je fajn a padáme mrtvolní do postele. Druhý den nás čeká přeci další výlet :)

Sri Lanka pt. I: Příjezd

"Náš druhý týden na ostrově. Konečně se odhodlávám, beru do ruky průvodce a začínám psát. Jako vždy jsem plánovala psát si poznámky každý večer. Jenže jako vždy to dopadlo marně. A tak teď na lehátku v Tangalle budu vzpomínat, co jsme tady na Srí Lance doposud zažili.
Povídání o Cejlonu si zaslouží rozdělit do více článků a tak dnes máte možnost si přečíst ten první z nich.

Útěk do tepla v zimě je jedna z nejlepších věcí, které v zimě můžete udělat. Prvně jsme plánovali Bali i s rodičema mé drahé polovičky. Nicméně akční letenky do Perly Indického oceánu (jak se Srí Lance přezdívá díky tvaru) nás donutily ke koupi." (úryvek psaný ještě na ostrově) 

A tak balíme krosny, měníme si peníze na dolary a vyrážíme na cestu a lety s Emirates. Pro mě to byla nová zkušenost, protože jsem s nimi ještě neletěla. A člověk se nestačí divit. Pří odletu dostáváme teplý ručník na otření, ale také menu, co se bude podávat za jídlo. Během letu k čaji dostávám i Baileys k dezertu a spokojeně koukám z okna. Naše lety byly v obou směrech s cca sedmihodinovým přestupem v Dubaji. Hmm dubajské letiště....něco takového se nevidí každý den. Neobvyklost už naznačuje samotné přistávání, kdy při čekání na ranvej 5x kroužíme kolem dokola nad stejným místem. Při přistávání máme také možnost vidět nejvyšší budovu světa Burj Khalifu ve tmě, ale o tom až později.
No a samotné letiště je taky mazec. Nepoznáte na něm, kolik je hodin. Ve 2 ráno je tam stejně lidí, jak v poledne. Po noční sváče v Mekáči nacházíme lehátka, vytahuju masku na oči z Taiwanu a jakžtakž usínám. 

Druhý let už ve dne běží jako po másle. Jelikož letíme ráno, jde celkem pěkně vidět jak Burj Khalifa, tak také známý hotel Burj Al Arab tyčící se na pobřeží jako plachetnice. 

Burj Khalifa a bazén okolo

Po příletu a vyzvednutí krosen se převlíkáme, jelikož venkovní palmy naznačují, že na džíny a mikinu to úplně nebude. Měníme si ještě dolary na rupie a stávají se z nás boháči (1 rupie je asi 0,15 korun). Vycházíme ven a facku dostáváme nejen od vedra, ale také šíleného vlhka. Být venku hodinu, tak budu mít na hlavě regulérní ovci. Před letištěm se nás snaží místní nalákat na své taxi, které za opravdu přemrštěnou cenu odmítáme a nastupujeme do autobusu do hlavního města. Cena jízdenky mile překvapuje - 20 korun za hodinovou cestu.

Hlavní město Colombo nás šokuje. Slumy, chaos, spousta ale opravdu spousta lidí, všude se troubí, dvouproudové silnice mají tady pruhů asi 6, tuk tuky, autobusy jsou všude okolo. S lehkou hrůzou v očích toto vše pozorujeme za skly autobusů a lehce se děsím, kde budeme vystupovat. Autobus končí na "hlavním" autobusovém nádraží, které je zároveň i tržnicí, takže chaos je zde ještě větší.
Samozřejmě po výstupu se nás snaží všichni okolo nalákat na taxi, což odmítáme, protože jdeme na vlakové nádraží, které má být hned někde vedle. V tom chaosu ale úplně nejde vidět. Můj orientační smysl mi říká, že ta bílá budova támhle vzadu by klidně mohlo být nádraží a po chvilce se ukazuje, že opravdu je. 

Hledáme informace, jelikož těžko říct, kde se prodávají jízdenky. Na informacích nám samozřejmě hned místní nabízí taxi i s řidičem na celý pobyt, což odmítáme. Nicméně nám koupí jízdenky na vlak a tak nám odpadá jedna starost. 

Schválně si zkuste vyhledat Colombo na Googlu. Ty luxusní domy se teprve staví a já si říkám, kdo z místních si je může dovolit (zdroj: google)

Vlak sice jede za 40 minut, nicméně na nástupišti už stojí a hrnou se do něj davy lidí. Volných míst je už pramálo a tak přesvědčuji Michala, že si půjdem sednout támhle. Lavice mají nejlepší časy za sebou, klimatizace tu není, větráky nefungují, nicméně to bereme jako místní úroveň. Všichni ve vagónu na nás koukají. Já sedím ještě u okna a hlavu mám vystrčenou ven, tak přitahuji pozornost ještě víc. Někdo na mě jenom kouká, někdo mrkne, někdo si odplivne a někdo si třeba stoupne přímo přede mě a jen kouká. Velká paráda. Michala informuji, že jsme manželé a ať se ani neopovažuje říct něco jinýho. :) 

Lidé sice nejezdí na střeše, ale takhle tam visí běžně (zdroj: google)

Najít třetí třídu mi chvilku dalo, ale tahle fotka ji celkem vystihuje (zdroj: google)

Z původně psané tříhodinové cesty se vyklubuje šestihodinová cesta, jelikož vlak si to frčí závratnou rychlostí kolem 20 km/hod. A cestou ještě několikrát jen tak zastavuje. Tohle se samozřejmě odráží na mojí náladě, kdy já jsem protivná na toho vedle mě, který mi jen s klidem říká, že si půjde sednout jinam a nechá mě tu samotnou. Hned ho mám nejradši na světě :) 

Po pár hodinách jízdy mi začíná docházet, jestli náhodou nesedíme ve třetí třídě, ikdyž máme lístky na druhou třídu. Samozřejmě, že sedíme. Je třeba si vyzkoušet to nejhorší hned na začátku, ať se můžete učit ze svých chyb. :)
Konečně po šesti hodinách za tmy přjíždíme do Kandy, města ve středu ostrova, zapsaného do seznamu UNESCO a bereme si tuk tuka do našeho prvního ubytování v Kandy View Hotelu. 

Pokoj jsem zamluvila přes net a hrozně se mi líbil. A vůbec nezklamal. 2 skleněné stěny naznačují, že ten výhled ráno z postele bude stát za to. Dáváme si první tradiční véču - curry s rýží a polomrtví padáme do postele. Druhý den mám totiž v plánu plno věcí. Ale o tom zase příště :)