I když trpím, pokusím se něco napsat o mojí záříjové dovče.
Nazvala bych to rodinným road tripem po Toskánsku a Korsice. 2 roky zpátky jsem si říkala, že už nikdy nepojedu s rodičema na dovolenou. Není to tím, že bych je nesnesla, ale chtěla jsem jim dopřát trochu klidu ode mne. Letos jsem svoje pravidlo porušila v momentě, kdy mi mamka oznámila, že se jede na Korsiku a jestli chci s nima. JO!
3 dny před plánovaným odjezdem jsem se (při)otrávila jídlem. Tudíž jsem nedodělala zkoušky a jenom doma objímala mísu. Za 3 dny jsem shodila krásných 5 kilo a nyní vypadám báječně :D Tím se mi akorát potvrdilo, že moje letošní zdraví jde od desíti k pěti.
Náš první den začal akorát jízdou v autě. Naše rodina je trochu zvláštní, protože vydržíme v autě opravdu dlouhou dobu a nikoho nic nebolí, řidič není unavený atd. Podíl na tom má určitě časté přejíždění mezi Ostravou a Pardubicemi před 6ti lety. Těžko uvěřit, že už je to tak dlouhá doba.
Při příjezdu do Itálie začalo pořádně pršet. Na posádku auta padla depka, kterou se mamka snažila rozveselit banánkama v čokoládě. Depka odpadla ve chvíli, kdy jsme přejeli hory a vysvitlo slunce.
Naši první noc jsme měli strávit u jezera di Garda. Musím uznat (i když jsme podél jezera jenom jeli), že tam je opravdu nádherně. Zakotvili jsme v menším městečku
Peschiera del Garda úplně na jihu jezera, pořádně se vyspali, šli si projít centrum a pak jeli v podvečer do zábavného parku Gardaland. Přiznám se, že z něj moc fotek nemám, protože se mi moc fotit nechtělo. Místo focení, jsem totiž střílela po mumiích, jezdila na kládě a visela hlavou dolů. Tudíž paráda.
Peschiera del Garda
Náš druhý den jsme opět jeli pryč a to do Livorna. Odtamtud nám další den jel trajekt na Korsiku. Jelikož Livorno je město škaredé, po dohadě s rodiči jsme se jeli podívat na Šikmou věž do Pisy. Půlhodinová cesta byla zpestřená holkama v práci podél silnice ("Bože, ta holka je oblečená jako šlapka"....o 200 metrů dál: "Aha"). Pokud jste v Pise někdo byl, možná mi dáte za pravdu, že je to tam hnusný. Já čekala nějaké turistické město a nic. Přijedete, všude kolem bordel a věž nikde. Nakonec jsme našli správné parkoviště a chtěli si spravit chuť aspoň pohledem na věž.
Než přijdete k věži, musíte projít kolem černochů prodávající hodinky, Ray Ban brýle či Luis Vuitton tašky ležící na zemi. Všechno pravé samozřejmě. Kousek je od památek je celkem vkusně zakomponován do prostředí Mekáč. Žádné velké svitivé nápisy, nic. No a přijdete k památkám a všechno se změní. Trávník už není vyschlý, ale krásně zelený; budovy nejsou polorozpadlé, ale udržované a je tam milion lidí. Kromě věže je tam i baptisterium a dóm. Všechno pospolu z bílého mramoru na obdiv lidí. Na druhé straně pak najdete samé suvenýr stánky. Osobně se mi nejvíc líbil stánek z karnevalovýma maskama alá Benátky.
U Věže se samozřejmě musíte vyfotit, jak ji držíte, což není taková sranda. Když chcete pořádnou fotku, musíte buď na trávník (kam je zakázáno šlapat) nebo na patníky kolem (které jsou kluzké jak sviňa). V případě dam a slečen hrozí při šplhání ukazání spodního prádla (jako se to stalo mně).
Tím končím Pisou. Když budete někdy kousek od ní, mrkněte se tam podívat, ale na dovču tam nejeďte. Je to tam škaredý.
Livorno
Třetí den jsme tedy trajektem jeli na Korsiku. Nekonečné čekání na trajekt bylo hrozné. Jet tam v červenci, tak umřem vedrem. Beze srandy. Cesta lodí trvající 4 hodiny taky nebyla pro můj stále mírně zničený žaludek to pravé ořechové. Cestu jsem radši strávila s hlavou na stole, abych aspoň trochu ztlumila to houpání. Po příjezdu jsme museli najít ještě místo kde bydlíme. Naštěstí, to bylo fakt kousek od trajektu. Za celý den jsme byli tak zničení, že jsme lehli a spali.
Druhý den pláž a celý den leháro a nicnedělání. Pláže na Korsice jsou nádherné, neskutečně dlouhé a bez lidí. Aspoň teda v září, nevím jak přes prázdniny. Taky tam platí pravidlo: neumíš-li francouzsky, další jazyky ani nezkoušej. Rozhodně ne němčinu. Tím jsme užili více než kopec srandy, protože já jakožto francouzštinář začátečník opravdu nerozumím všemu a další členové rodiny neumí francouzsky vůbec.
Jsem ráda, že se rodiče nerozhodli jenom pro válení na pláži nebo u bazénu. Moc mě to nebaví. Po dvou dnech se nudím a koušu si nehty. Často jsme se jezdili podívat se do měst, městeček a poznali tak více ostrov.
Korsika je neskutečně hornatá, pro fandy horolezectví to musí být ráj.
Taky je francouzská každým coulem. Kromě jazyka, poznáte i jejich typickou architekturu, lidé se oblíkaj skvěle a celkově moc se mi tam líbilo.
Naše navštívaná města byla Bastia, Calvi a Ajaccio (hl. město).
Bastia má krásné turistické centrum. Když pak odbočíte z centra pryč, dostanete se do (na první pohled) neskutečně ohavných ulic plných polorozpadlých domů. Fakt jsem si říkala, kdo tam proboha může bydlet. Jenže, když se na tím zamyslím, tak to ke Korsice patří. Radši otřesné rozpadliny než nějaké moderní domy plné skla a oceli.
Calvi je prý rodiště Kryštofa Kolumba. Kousek od pevnosti najdete jeho sochu. Calvi je hodně turistické centrum, ale přitom má pořád svůj styl.
Ajaccio mě zklamalo. Od hlavního města jsem čekala víc. Jediné, co mě tam zaujalo, byla zavěšená koruna uprostřed křižovatky. A socha Napoleona, protože to je jeho rodiště. Jinak nic. Všude kolem panoval ruch, auta troubila (čehož jsem si užila dost na Kypru) a památky nic moc.
Bastia
Calvi
Ajaccio
Popisovat naše odpočinkové dny nemá cenu. Snad jen, že jsem přečetla 3 knížky. Vítěznou knihou absolutně o ničem se pro tento rok stává kniha s názvem Muž snů od nevím koho. Už jenom ten název naznačuje, co to je za brak. Hlavní hrdinka (scénaristka) roky tajně miluje jednoho herce. Když se pak potkají na natáčení, on se zamiluje do ní, ale jelikož je známý děvkař, tak mu to chudák žena nevěří. Skoro celou knížku jsem čekala, kdy se spolu konečně vyspí a když se tak stalo, tak hned otěhotněla, vzali se a byli šťastní až do smrti. Ach!
Na naší cestě zpátky jsem musela opět přežít trajekt. Nadopovaná kinedrylem jsem byla v takovém stádiu, že i kdyby loď stavěla stojky po přídi, já bych spala. v Itálii jsme zastavili na noc ještě v La Spezii a druhý den ráno jeli domů.
Jediné, co mě na dovče mrzí je to, že jsme neměli o den více. Kousek od La Spezie se totiž nachází moje milované místo (aspoň z fotek) a to Manarola. Pokud si pamatujete moje předchozí pozadí blogu, tak to je ono. Manarola je součastí Le cinque terre neboli Pět vesnic, které všechny vypadají takhle a dostanete se k nim jen vlakem. Já se tam někdy zajedu podívat, slibuju.
Jdu si opět lehnout a trpět. Za vyléčení svých zad nabízím mou náklonnost až do skonání světa. Tak mi prosím pomožte.
Někdy příště se zde objeví nedávno navštívená Anglie.
Pac a pusu ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat