Filipíny

Když se řeknou Filipíny, většině lidem se vybaví exotika, moře, palmy a teplo. Všechno to je pravda. O své poznatky bych vás nechtěla okrást a tak přichází článek věnovaný mé 10-denní dovče v téhle jihoasijské zemi.

Fotky v tomhle článku nejsou moje. Díky za ně Honzovi, Kátě a Kiki ;)

Nemá cenu psát náš přesný harmonogram, co, kde, v kolik a za kolik, protože je to nudné a nikdo z vás to číst nebude. .

Když jsem psala rodičům domů, kam, že to vlastně jedu, ozval se taťka, ať si dám bacha na únosy. Kamarád mi zase před odjezdem říkal, že tam někde řádí tornáda. Pak se člověk dočte na netu, že na Palawanu (kde jsme byli taky) proběhly nějaké bombové útoky a to celkem nedávno. A nakonec se vrátí holčiny z Čech na Taiwan a vyprávěj ostatním, jak je okradly na ulici za bílého dne. Bezpečnost nade vše. I když....na 3 samotně cestující blondýny si nechám radši názor pro sebe. Holky, holky....

Kde jsme všude byli?
Pro lepší orientaci posílám mapku, ať se v tom líp orientujete.
Filipíny mají cca 7107 ostrovů (co se člověk nedozví, když čeká 6 hodin na letišti) a jih je považován za nebezpečný pro turisty kvůli Muslimům. Ale o tom já vás tady poučovat nebudu.

 Nahoře je ostrov Luzon, na kterém se nachází i Manila. Naše cesta dále pokračovala na ostrov Cebu a odtamtud lodí na Bohol (oba ostrovy najdete nad velkým ostrovem Mindanao na jihu). Po 4 dnech jsme se potom přesunuli na Palawan (ostrov úplně vlevo) a odtamtud zpátky domů opět přes Manilu.

Co mě překvapilo hned první den byla znalost angličtiny. Díky historii a britské kolonizaci (či čemusi takovému) Filipínci umí anglicky fakt zdařile a to je oproti Taiwanu sakra rozdíl. Taky nikde nebyly čínské znaky, ale normální písmena. Což člověka po dvou měsících strávených ve světě, kde na ulici nedokáže přečíst téměř nic, fakt potěší.
A co mě zaskočilo první den? Žebrající děti tahající vás za tričko a nastavující ručičky. Člověk by jim hned něco dal, ale jakmile to udělá, tak se seběhnou všechny děti z vesnice.

Taky co mě zarazilo, je ochranka u každého většího či známějšího obchodu. Do obchoďáku vás pustěj, ale nejdříve vám prohledají batoh. V Mekáči vás sice neprohledávají, ale ochranka tam je taky. Na benzínkách chodí chlápek se zbraní v ruce. No není to sranda

A co jsem všechno zažila na Boholu?
Nemá cenu jmenovat úplně všechno do detailů, a tak to shrnu do jedné jediné dlouhé věty.
Tedy: viděla jsem volně žíjící delfíny skákající v moři; šnorchlovala jsem v korálovém útesu a viděla Nema, jak se schovává do sasanky; vyšplhala se na kopec a koukala na Chocolate Hills: Wikipedie, plavila se na lodi a zároveň pojídala malé krabíky, shlédla největší kýč a inscenizaci v dějinách lidstva (terminologie od Zelenky na mne zanechala vedlejší účinky); a byla na nádherném malém ostrůvku zvaný Panenský, kde byl v moři nespočet hvězdic a všude kolem byl písek a nádherně modré moře.
Za zážitek taky rozhodně považuju návštěvu hadí farmy (s jedním hadem) a tamní shemale průvodkyni (chlap převlečený za ženskou), který uměl i pár slovíček česky. 2 minuty na to zařval: Showtime!, pustil kazeťák a ukázal všem turistům okolo, jak umí dokonale předvést Cher.
Zklamání z jediného hada na hadí farmě, tak Honza okomentoval, že druhého hada měla průvodkyně pod šatama.

Panenský ostrov

Inscenizace. I když byla super, bylo mi těch lidí celkem líto.

Boban, co zrovna nespal

Nesmím zapomenout na tarsiery. To jsou ty nejmenší opičky na světě, které jsou tak ošklivé, až si je zamilujete.
Až to rozněžnilo i kluky.

Zní to všechno parádně, co? Bylo to super, až na to, že jsem všechno zažila ve stavu, kdy je vám nějaký Bohol úplně ukradený.

Mí největší kamarádi byli totiž strýček Paralen a spánek, kde se dalo. Klidně i venku na lavičce, kde jsem zabalená do šály klepala kosu ve 40-stupňovém vedru.

Zabíjí mě totiž klimatizace všude okolo. Venku máte okolo 35 stupňů a vejdete na letiště, kde je vychlazeno na krásných 19 stupňů. Ani Actimel by na tohle nepomohl.
Takže zatímco já trpěla, ostatní moji cestovatelé si užívali své rumové prázdniny. Flašku rumu totiž na Filipínách koupíte fakt za pakatel. Ostatně jako všechno.

Většinu věcí jsem tedy viděla v takovém podivném osobním oparu a pořádně nic nefotila. No, i to se stává.

Poslední den na Boholu se mi udělalo líp a my se druhý den přesouvali jeepneym zpátky do civilizace a lodí zpátky na Cebu, odkud jsme přeletěli na další ostrov a to Palawan.
Doprava na Filipínách je vůbec veselá věc. Věřím, že když přijedou lidé rovnou z Evropy, tak akorát nechápou a koukají.

Jeepney a my

První frajeřina Filipín je jeepney. Popsat ho nedokážu, tak posílám obrázek. Je sranda v tom jet. Pokud nejedete víc jak hodinu. Pak se totiž začíná ozývat vaše zadnice a záda. A taky se několikrát za jízdu bouchnete do hlavy, protože prostoru pro vyšší lidi tam moc není. Kor filipínské cesty nejsou zrovna v nejlepším stavu. Pokud teda v nějakém stavu jsou a vy nejedete po prašné cestě připomínající polní cesty v Čechách.








Další úžasný dopravní prostředek je tříkolka. Té jsme si užili víc jak dost na Palawanu.
Opět posílám obrázek pro lepší představu. Je to v podstatě přidělaná konstrukce na motorku. A vy tam sedíte shrbení a přejete si, ať je co nejdříve konec jízdy.

 Po našem příletu na Palawan jsme se vydali až na sever ostrova do části zvané El Nido. Nejprve nás čekala tříhodinová jízda tříkolkou, což se zdálo jako pravé peklo. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká druhý den.
Pravé filipínské peklo se totiž jmenuje veřejný autobus. Takový ten autobus, kdy sedí lidi na pytlech rýže nebo v lepším případě na střeše. Už jenom ty běhající slepice a kozy sedící vedle vás tam chyběly. Na klimatizaci zapomeňte rovnou, jsou tam jenom okýnka. A průvodčí chodí po vršcích sedaček či leze po stropě, protože bus je narvaný k prasknutí. Noví pasažéři jsou rovnou posíláni na střechu, protože vevnitř už není místo ani v uličce. Tam totiž sedí pytle s rýží a na nich polovina naší české skupiny.
A takhle jedeme 5 hodin. Nejdříve jedeme alespoň po normální cestě, ale poslední 2 hoďky je místo asfaltky akorát prašná cesta. Naše dýchací cesty utrpěly docela šok. Poprvé, co jsem v Asii, jsem zalitovala, že nemám roušku. A naše oblečení vypadalo taky skvěle. Aspoň, že šel ten prach vyprat.

Nejlepší věc na tomhle public busu je, že se momentálně u toho tlemím jako blázen. Na posteli se saténovým povlečením a klimatizací. Zpětně to je fakt docela sranda. Ale zažít to nechtějte.

Po příjezdu do El Nida jsme si sehnali ubytování v chatrčích u pláže a šli akorát odpočívat.

Druhý den nás čekal Island hopping, což je celodenní výlet na lodi, kdy si zaplatíte vámi vybraný program a objíždíte celý den laguny a pláže. Uznávám, že tohle byl naprosto parádní den. Oběd na pláži, šnorchlování a  moře, které má naprosto úžasnou barvu.
Škoda, že po dvou lagunách už jsme tak zahlceni zážitkama, že už si to tolik nevychutnáte. "Zase moře, zase skály, zase laguna...nuda". Zní to hrozně, ale je to pravda.
Taky mě mrzelo, že je to tak turisticky profláknuté, že i laguna zvaná Secret je okupovaná deseti loděmi s turisty.

Další den byl ve znamení výletu na vodopád a na pláž, kde vůbec nikdo nebyl. Z naší skupinky odpadla Míša a Honza kvůli zažívacím potížím, které později postihli celou jejich chatku.

Modelky nám zapozóvaly u vodopádu, co víc si přát.

Pláž, kterou jsme měli sami pro sebe byla úžasná. Písek, nikde nikdo a dokonce nám domorodci donesli objednaný oběd i se stolkem přímo až k nám.
Další den, náš poslední, nás ráno uvítal déšť, takže jsme se akorát poflakovali, šli nakoupit suvenýry a 15 pohledů (všichni šťastlivci mi dluží minimálně kafe). No a v noci jsme se vydali na dvoudenní cestu zpátky na Taiwan.
Nejdříve 6-hodinová cesta dodávkou na letiště (public bus jednou stačil), pak 6-hodinová čekačka na nejmenším letišti na světě, let do Manily, další 6-hodinová čekačka, let do Taipei a 5 hodin v autobuse do Kaohsiungu. No a odpoledne přesun zpátky do tmavého pokoje do Tainanu za svýma Tainancema. Ti byli na Filipínách taky, ale jeli na trošku akčnější dovolenou než já. Každý dává přednost něčemu jinému.

Filipíny jsou nádherná země.
Nepředstavuje si to ale tak, že přiletíte rovnou do ráje. Do něj se totiž musíte dostat. Ať už 5 hodin v public buse či jinak.
Taky pláže (kromě té poslední navštívené) nejsou tak osamělé a vždycky tam najdete ostatní turisty či Filipínce na lodích, tříkolkách nebo nabízející pořád dokola sluneční brýle, masáže či jiné věci.
Ale palmy tam jsou. Kokosy taky, vynikající mimochodem. Celkově ovoce na Filipínách je skvělá záležitost. Melouny různých velikostí, ananasy apod.

Filipínskou kuchyni jsem tolik nevyzkoušela. Základem jejich jídla je rýže. K snídani, obědu, večeři či půlnoční svačince. A rýže máme celkem dost i na Taiwanu.
Náš učitel na čínskou konverzaci nás varoval před jídlem zvaným pinapaitan, což je maso vařené se žlučí. Kluci vyzkoušeli balut, což je vejce, ve kterém se skrývá už vyvinutý kachní zárodek. Upřímně, málem jsem se poblila, už jenom když to jedli filipínské děti, které ukazovaly, jak se to jí.

Kluci a jejich balut. Chtěla jsem vám poslat fotku, jak to vejce vypadá, ale vygooglujte si to sami. Je to hnus.

Byla to parádní dovča. Nebyla úplně nejlepší díky paralenovému Boholu a rýmě a kašli, což se mě pořád drží.
Co je zajímavé, tak jsem se normálně těšila zpátky na Taiwan. 10 dní bohatě stačilo. Těšila jsem se, až si zajdu do svého oblíbeného krámku a dám Fon li č (ananasový džus), až si dám dan bing, který si vezmu waj taj (s sebou). Názorně demonstruju, že se tu čínštinu tady fakt učím.

No a teď můžu zase přemýšlet, kam se zase vydám příště.

Pac a pusu z Taiwanu ;)