Bageta, která není sladká, ale naprosto normální. S máslem a rajčaty. Už jsem chtěla dneska šáhnout po celozrnném chlebu, akorát se v něm lišácky ukrývaly rozinky. To není úplně to pravé ořechové.
Prý jsem se dlouho neozvala. Uznávám, že to je pravda. Jak si tady člověk jednou zvykne, už nemá potřebu psát tolik.
Přijde mi, jako bych tady byla půl roku. A přitom to budou teprve 2 měsíce.
20 bodů o Taiwanu právě přichází.
1. Mám za sebou první bouračku. Jednou to přijít muselo. S Lůcou jsme vyjely ze školního kampusu, po dvaceti metrech se srazily se scooterem vyjíždějícím zpoza rohu a zahučely do kopřiv či co to je tam za kytky. Naštěstí jsme netrefily sloup a skončily jenom s pár modřinama a odřenýma nohama. Ta princezna na růžovém scooteru a jejíž chyba to byla, má jediné štěstí, že vypadá stejně jako dalších 10 miliónů Taiwanek a my ji nepoznáme.
2. Kromě nás se na scooteru zranila i Káťa, která si popálila nohu o výfuk. Upřímně, vypadá to pěkně nechutně.
Takže už chápete, proč tuhle věc nechci řídit. Přeci jenom auto je auto. Kolem vás plech, bezpečnostní pásy, rádio, pohoda.
3. A protože vás mám nejradši na světě, našla jsem ve foťáku jedno video. Abych vysvětlila situaci, tak je ve chvíli, kdy jsme odbočovali doleva. Když chcete jet doleva, musíte najet doprava do protisměru a pak rovně. Jednoduché že?
Ve videu jde vidět pán v protisměru (jak Míra správně poznamenal) a taky početná česká skupina.
Jenom dodám, že je to jedno z klidnějších videí, kde se ani pořádně nic neděje. Když si vzpomenu, tak vám natočím nějakou větší divočinu.
4. Celou dobu nadávám na scootery a přitom nejhůř mi bylo ve vlaku minulý týden po cestě do Kao. 10 minut před tím než jsem měla vystupovat se mi udělalo tak blbě, že jsem v tu chvíli neviděla vůbec nic a skoro ve vlaku omdlela. Moment, jak jsem se dostala z vlaku na lavičku si nepamatuju vůbec. A jak k taxíku jenom letmo. Naštěstí jsem vystoupila jenom 2 zastávky před tím, než co bych měla.
Nutno poznamenat, že něco podobného se mi v životě nestalo. V taxíku jsem si jenom říkala "Co to kurva bylo?". A pak moje další starost byla, jestli jsem si ve vlaku nenechala šálu z Istanbulu. Po tomhle mi došlo, že když řeším takovou blbost, tak budu v pohodě. I když nebylo mi hej ani večer na night marketu.
5. Vidíte, jak na mě ten Taiwan blahodárně působí?
6. A jdeme znova na jídlo.
Moji čeští kolegové bydlící v Kao mají hned dole u vchodu jednu výbornou restauraci. Sandwich Islands se jmenuje. Vevnitř naštěstí neservírují nic čínského, i když něco by se na jídelním lístku našlo. Spíš je to zaměřený na sendviče, hot dogy, saláty apod. Když se nikomu nechce jezdit na jídlo daleko, sjede dolů výtahem a je to. Já jsem si to tam oblíbila taky. Jejich Caesar salát je vynikající záležitost. Navíc si i zapamatovali, že vždycky vyďubávám ze všeho cibuli a nosí mi jídlo bez ní. Za to mají velké plus. Minulý pátek jsem byli dotázani, jestli nechcem přijít na oběd. Zadarmo. Že prý přijdou nějací novináři, nafotí jídlo, vyzpovídají hosty. A oni aby nemuseli to jídlo vyhazovat, tak že nám ho dají. Poměrně hodně slušně jsme se všichni najedli a taky dostali i míchaný drinky zadarmo. Jejich ananasové daquiri si tam musím znova někdy dát.
7. Až do dnešního odpoledne a momentu, kdy jsem poprvé kousla do tý bagety, jsem tady měla slušnou depku.
8. Včera jsem si u nás kolejích slušně zanadávala. Anglicky. Jak asi víte, nemáme tady ledničku, nesmíme tady vařit, prostě kuchyně je tabu. Jenže jsme tady s Lůcou kdysi objevily, že patra nad náma (kde bydlí učitelé) mají sporák a dokonce i mikrovlnku ve společenské místnosti. Loni tady byla prý i lednička, akorát ta nejspíš sublimovala do neznámých končin.
Ale k včerejšku. Mám celkem po krk toho, že si tady nemůžu nic uvařit. Nejsem nijak závratný kuchař, ale udělat si aspoň salát nebo těstoviny s tuňákem by občas neuškodilo.
Včera mi akorát došla trpělivost se všema hotovýma jídlama z obchodu a vydala jsem se do 5. patra udělat si toasty v mikrovlnce. A samozřejmě tam na mě přišla nějaká bába, nejspíš učitelka, co tam dělám. No, karty jsem tam nehrála, že jo.
Začala na mě, že vařit se tady nesmí a podobný kecy. Tak jsem bábě vysvětlila, že v Evropě není kuchyň sprosté slovo a že mám po krk jejich Taiwanského způsobu života. Odešla beze slova a já čekám, až mi zavolá naše koordinátorka, jaký mám průser.
8. Po příchodu do pokoje i s těžce vybojovanýma toastama jsem si zanadávala znova. Náš pokoj mi totiž připomíná noru. Nikdy k nám totiž nesvítí sluníčko. Což pro mě, jako člověka zvyklého na spoustu slunce ze střešních oken doma, je peklo.
Naproti oknům totiž máme dvoupatrovou budovu, která je ve svý podstatě úplně na hovno. V přízemí je obchod a nahoře ve 2. patře akorát děsný bordel. Pokaždé když sem dorazím, tak je v pokoji šero.
9. A aby toho nebylo za včerejšek málo, tak večer při běhání mě opět Taiwanci odrovnali svou povahou. Chodím běhat k nám do školy na ovál, protože ortézu na kotník jsem nechala v Čechách a do přírody si tímpádem netroufnu.
Naše běhací tradice s Lůcou je: 2,3,4 kolečka, kolečko chůze a znova.
A při mém kolečku chůze se na mě vrhly 3 uhihňané Taiwanky.
Zaprvý nesnáším, když na mě někdo cizí mluví a zároveň vidí, že mám v uších sluchátka. Schválně si ještě kupuju sluchátka nějaký šílený barvy, aby to všichni viděli a nemluvili na mě.
No a potom, když už mě někdo takhle vyruší, tak ať se mnou mluví a ne že se ukrývá za kamarádku. Tyhle 3 krásky mi řekly, že chtějí být se mnou kamarádky, odkud jsem a takhle. Teda ona mluvila jenom jedna, protože ta druhá se schovávala za tu třetí. A když vykoukla, vypadlo z jedno, dvě slova, pak dala hlavu do dlaní a znova se schovala. Ta třetí na mě jenom koukala. No pěkně trapný to bylo. Já jsem vůbec nevěděla, jestli si ze mě dělají prdel nebo tohle myslí vážně. Nakonec z nich vypadlo, že jsou ještě o rok starší než já. Ty vole.
Při mém odklusu (existuje takové slovo?) se na mě ještě dodatečně vrhly a požádaly o můj facebook. Mám je v přátelích a přemýšlím, za jak dlouho je vymažu.
10. Dost bylo všeho negativního o Taiwanu. Asi jsem overtaiwaned nebo jak bych tenhle stav popsala. Jednou si nechám udělat patenty na všechny slova, které tady vymýšlím.
11. O víkendu jsme byli na fesťáku v Kentingu. Dobrý to bylo, co si budem povídat. Asi největší zážitek pro nás všechny byla sobotní akce Free beer. Nic záludného si pod tímto pojmem nepředstavujte. Prostě jsme pili celý večer pivo zadarmo. Jak jsme dopadli, není nutno říkat.
12. Dnešní hudební okýnko se bude týkat právě fesťáku.
Tady to máte: FU . Když jsme si sedli ke stagi, kde hráli zrovna FU z Japonska, nevěděli jsme, co nás tam čeká. Až z toho člověku málem zaskočila hranolka.
13. Ty hranolky se sýrovou omáčkou byly vynikající.
14. Ten fesťák si nepředstavujte jako fesťáky v Čechách. Mně to místama připomínalo jarmark, díky těm stánkům a tak. Navíc samotné kapely rozdávaly letáčky, kde bylo uvedené základní info o kapele a zvali tímto na svou chvilku slávy na jedné ze stagí.
15. A víte, kam se chystám v pátek?
16. Filipíny, drahoušci.
17. Sice stále netuším, jak se sbalím (7kg na 10 dní je výzva), ale i tak to bude awesome.
18. Dneska jsme mluvila se svýma Tainancema, kteří mi odjeli minulý týden a nechali mě tady samotnou a prý se mají parádně a válejí se na pláži. Původně tam jeli i se stanama a že budou stanovat někde v divočině, ale prý pod ním spali jenom jednou. A to se vyplatí, táhnout s sebou stan úplně zbytečně.
19. Ale já tady netruchlím zavřená sama na pokoji, abyste si nemysleli. Týden jsem tady nebyla a teď si užívám klidu, vedra a bagety.
20. No nic, mějte se krásně. Já půjdu běhat (doufám, že ty holčiny dneska nepotkám) a budu si číst svou 600-stránkovou knihu. The girl who played with fire. Kdo viděl Muži, kteří nenávidí ženy (The girl with the dragon tattoo), tak tohle je pokračování. Doporučuju, výborně se to čte.
Až se vrátím z Filipín spálená a odpočatá, tak se zase ozvu.
Do té doby nashle ;)
P.S.: Dneska píšu hrozně s překlepama, tak mě za to moc neodsuzujte.
Žádné komentáře:
Okomentovat