Druhý den se probouzíme do zelena. Ne, není nám špatně, jenom se nám naskytuje pohled ven přes 2 skleněné stěny. A všude jsou palmy, stromy, svítí sluníčko, no prostě paráda. Chvíli se tedy jenom kocháme za okny a pak vyrážíme o patro níž na snídani.
Snídaně je na každé dovolené základ. Nasytí Vás na celý den, takže nemusíte v poledne hledat něco velkýho k snědku. V Benátkách nás Nadia tenkrát naplnila až do odpoledne. Proto se určitě vyplatí si snídani v každém ubytování připlatit.
Ale zpět k tématu. Restaurace byla v takovém otevřeném prostoru, takže jste se mohli kochat i při jídle nejen přírodou, ale také vedrem. Večer se jako bonus přidali komáři.
A co se tady snídá? Rýže, smažené nudle, k tomu vejce na hostův vybraný způsob, toasty s marmeládou, čerstvý džus, čerstvý ananas a meloun.
V Kandy se zdržíme ještě další 2 noci, protože mám v plánu vidět jednak samotné město, ale také nedaleký sloní sirotčinec, botanickou zahradu a další den pak výlet místním busem na Lví skálu do Sigiriye.
Při snídani se k nám dostává místní zaměstnankyně a co máme v plánu, že by nám pomohla. Těžko říct, co měla za pozici v hotelu, oni tak nějak dělaj všichni všechno. Tahle slečna chystala snídaně, seděla na recepci a smažila vajíčka. Nabízí nám na dnešní den tuk tuka za nějaké 2 stovečky i s řidičem, který nás vezme po Kandy, ale i po všech známých místech v okolí.
Na druhý den také nabízí taxi s řidičem, který nás vezme do Sigiriye, ale i města Dambully, které taky stojí za to navštívit.
Nad omeletou o nabídce přemýšlíme, naše podvědomí si lehce vzpomene na včerejší cestování a turisticky se podřizujeme a bereme si na dnešek tuk tuka a zítřek taxíka.
Náš zelený tuk tuk je nachystán i s řidičem (pokřtěný na celý den jako Piňďa) a vyrážíme na cestu těžko říct kam. První zastávka je výhled na jezero ve městě. Samozřejmě jako turisti přitahujeme pozornost (je třeba si na tohle tady zvyknout, už to někde celkem otravovalo) a tak jen co vylezáme si výhled vyfotit, scházejí se k nám místní a nabízí blbosti všeho druhu. Další zastávkou je dílna se dřevem, kde nám jakýsi průvodce ukazuje všechny možné druhy dřeva, ze kterých se tam vyrábí věci, ale také kouzla s přírodními barvami. Před naši vlastními zraky nastrouhá kousek dřeva z "červeného" stromu (nevzpomenu si na název ani za boha), hodí kousíčky do vody a jde čarovat. Přidáním citronu, ocelové tyčky a dalších přísad, se voda se dřevem mění na jinou barvu. A takhle se vážení vyrábí přírodní barviva. Poté nás odvádí do prodejny, kde si můžeme zakoupit slony všech barev, velikostí i tvarů nebo třeba stolek či další užitečné věci. S poděkováním odcházíme, protože na stokilový stolek hold není v našich krosnách místo.
 |
| Piňďa a jeho zelené fáro |
Další zastávkou je pozor, další výrobna. Tentokrát s batikou. Tak tedy pozorně nasloucháme výrobě batiky a práci s barvami a opět se po výkladu ocitáme v prodejně s výrobky. Já si tam našla sarong, který má nádhernou barvu a dokonce jsem zasvěcena do tajů, jak jej uvázat jako sárí. Což do večera zapomínám, takže se pak na pokoji před zrcadlem moc hezky kroutím zleva, zprava, ale jako sárí nevypadá žádný můj výtvor.
Nicméně po batice nám dochází, co to absolvujeme za turistickou cestu. Piňďa je však docela fajn, tak jsme zvědaví, co přijde jako další.
Jsou to drahokamy. Takže opět vidíme muže, jak brousí ametysty a já koukám upřímně jak puk. Po výkladu samozřejmě jsme odvedeni do prodejny, kde se mě prodavač ptá, jaký kámen se mi líbí. "Hmm ty fialové, třeba tenhle" a on hned kamínek vytahuje ze šuplíku a počítá mi cenu, za kterou mi jej prodá. To je sice moc fajn, ale k čemu mi bude jeden kamínek. Můj výraz si prodavač vysvětlí po svém a nabízí mi druhý kamínek za nižší cenu a postupně snižuje. Nakonec po trapných pár minutách děkujeme a odcházíme pryč. Ještě stačíme vyzvědět, že nejdražší tam byly modré topazy za 10 tisíc dolarů. Námořnicky modré šutříky jsou ale opravdu nádherné.
Po třech dílnách už snad nenásleduje další, říkáme si. Už ne. Teď se totiž ocitáme ve Spicy garden, kterých je na ostrově nespočet. Ona Srí Lanka je třeba největší vývozce skořice na světě, ale myslím, že v dalších žebříčcích vývozu koření taky nebude pozadu. A tak s průvodcem procházíme kolem nejrůznějších stromů, citrónové trávy, vanilky, kávy a tak jsme rádi, že už po nás nechce nikdo nic kupovat. Přicházíme ke stolečku s různými lahvičkami a kelímky, dostáváme čerstvý čaj a leták asi s dvaceti produkty a nastupují 2 babči na scénu. Za vyprávění průvodce nás masírují zezadu, zepředu, tahají za vlasy, nehty a uši a my se dozvídáme, jak všechny tyto části těla budou zdravé za použití tohohle a támhle toho oleje či masti.
Nevím no, jaký terno musí být masírovat propocené turisty a to ještě vypadáme celkem dobře. Ale aspoň jsme to vyhráli s babčama. O chvíli později přicházejí 2 mladí Němci, kteří si svlíkají trička a začne je masírovat tlustý, chlupatý Srí Lančan. Taky bez trička.
Po masáži samozřejmě přichází prodejna s výrobkama, kde vážně uvažujeme o koupi, ale nakonec nic.
Poté přichází na řadu továrna na čaj, která mě upřímně i bavila. Dostali jsme ochutnávku čaje a nikdo po nás nic nechtěl.
Piňďu za cesty ke slonímu sirotčinci prosíme o zastávku u stánků s ovocem, což nám plní. Dáváme si kokosy na pití, kupujeme si červené banány, ale to hlavní je, že objevuji po 3 letech milované voskové jablka z Taiwanu. Oni rostou i tady! Hurááááááá! Bohužel tyhle jsou poměrně shnilé a tak se smutnou tváří dostávám kokos do ruky a musím nasednout do tuk tuku a jablíčka opustit. "Však já si jich koupím někde minimálně kilo". Bohužel jablka jsem do konce Srí Lanky už nikde nenašla, a tak budu po nich toužit zase do příštího výletu do Asie.
 |
| Těžko říct, kolik lidí zasytí jeden prostřední banán |
Sloní sirotčinec, další cíl. Ten však nepřichází. Jsme zavezeni na turistickou atrakci a to na jízdu na slonu. Nikdy více. Za poměrně dost jejich peněz můžeme půl hodiny jezdit na slonovi jménem Kalum (takhle se jmenuje i můj šéf v práci, ještě jsem mu to ale neřekla). A tak pro parádu jdeme s Kalumem z kopce (což není vůbec žádný terno) do řeky, kde pro krásnou fotku slon nabere vodu do chobotu a vyprskne ji. Poté se chvilku projdeme a těsně před koncem nás ti dva doprovázející šášové zastavují a prosí o další peníze. Po nás přijíždí bus plný Poláků a já ty slony lituji ještě víc.
Po zbytek Srí Lanky přemýšlím, že přispěji nějaké organizaci za zlepšení života těchto zvířat.
Sloni byli naše poslední zastávka mimo Kandy a tak se vracíme zpět do města. V pět totiž začíná kulturní show, kterou musíme stihnout. Piňďa nás vysazuje, domlouvá si s námi čas, kupuje nám lístky na show a odjíždí. Show má nabízet hodinovou ukázku národních tanců a kostýmů. Ke konci dne tak vidíme pohromadě jenom turisty. A show začíná. Po deseti minutách si začínám myslet, že ty tance se učili tak půl hoďky předem, protože nikdo není zkoordinovaný a každý jede úplně jinak. Nenápadně to balíme, procházíme se kolem jezera a chrámu, kde je ukrytý Buddhův zub jakožto relikvie a dovnitř ani nejdeme, jelikož nemáme dostatek zahalujících oděvů. Balíme to v Pizza Hut a pak hurá za Piňďou na domluvené místo.
 |
| Kandy je blázinec, ale při západu je u jezera moc hezky |
Přijíždíme do hotelu k večeru a jsme úplně černí. On tuk tuk není nijak uzavřený a všechny výfukové plyny dýcháte v podstatě taky.
Po sprše to balíme v hotelové restauraci, dáváme si místní pivo Lion, které je fajn a padáme mrtvolní do postele. Druhý den nás čeká přeci další výlet :)
