Oukej...

...už týden jsem si říkala, že bych sem mohla něco hodit. Bohužel (bohudík) jsem se poslední dobou nějak pořádně nedostala k noťasu, až dneska.
Poslední 2 týdny byly ve znamení cestování a poznávání. Když pak člověk dorazí na koleje, tak je rád, že je rád a jediný, co pořádně udělá, že napíše rodičům, že žije a jde si vyprat. Pak zase odjede pryč.

Protože jsem tak dlouho nepsala a mám ve všem chaos, není nic lepšího než opět splácat 20 bodů o všem a o ničem.

1. Pozorní čtenáři se povšimnou nového designu. Chytrým čtenářům dojde, že tohle moje práce asi určitě nebude. A taky není. Velké poděkování a pusa patří Michalovi.

2.  Není nic lepšího než zažít na Taiwanu své poprvé. Teď nechám na každém, co si pod tím představí. Mně je úplně jasný, co se většině lidem vybaví.
Vážení, o tomhle tenhle bod fakt nebude. Zas tak otevřená na svém blogu nebudu.
Tak třeba poprvý jsem ochutnala durian. Je to humus. Zaprvý, to neskutečně smrdí. V Kao to mají v ledničce. Když ji otevřete, vyvalí se na vás smrad k nezaplacení. Za druhý, to vypadá jak oslizlý knedlík. No a zatřetí to chutná hnusně.
Nebo člověk vidí poprvé v životě pandu naživo.
Nebo první srážka na scooteru. Dalo by se pokračovat na dalších 10 řádků, ale nechce se mi.

3. Proč mi uniklo, že Parov Stelar má nové album?
Komu to jméno nic neříká, ať si dá facana. Možná někomu se vybaví tohle video: Catgroove
Ale posílám ukázky z nového alba, které mě chytlo včera večer a stále se mě zuby nehty drží.
All Night, The Phantom (1930 version) atd...mohla bych pokračovat.

4. Už mám naplánovaný další výlet za hranice Taiwanu, ještě než odletím domů. Směr Singapur a Kuala Lumpur. Poslední týden s lidma z Kao a pak to potáhnem spolu s Miškou a Mexičankou Ivanou samy. A pak odlet domů.

5. Hrozně rychle to tady utíká. Snad ještě rychleji než Erasmus. Možná díky tomu, že cestujem, jak se dá. Byl lepší Erasmus nebo Taiwan? Už vidím, jak se mě doma lidi na to ptají. Nevím. Erasmus byl hlavně o pařbách, pláži a škole. Taiwan je o cestování a poznávaní a čínštině. Taky jsem na Erasmu byla většinou se zahraničníma lidma, tady žiju v takové české bublině. Neříkám, že se s Taiwancema nebavím, ale oproti loňsku je to mrtě rozdíl.

6. Je to hrozný, ale už přemýšlím, co budu dělat v létě. Pamatuju si, jak jsem loni nadávala, proč trčím v Čechách. Letos se vracím až v půlce července, ale stejně plán vůbec žádný nemám. Trochu mě to děsí.

7. Včera jsem opět skoro omdlela ve vlaku. Úplně nevím, co si to moje tělo vymyslelo za novinku, ale slibuju, že v Čechách půjdu za doktorkou. Takhle by to dál nešlo.
Aspoň na mě konečně sedí moje čínské jméno: Bílá krása neboli 白郁婷 (pěkně mi to pochvalte, dalo mi to práci to splácat dohromady). To, že jsem nějaká pobledlá mi dneska potvrdily i moje tutorky učící mě čínštinu.

8. První vážná bouračka a ztráta 2 zubů. Ne já, ale Honza z Kao. Vtipné to není. Ale když si večer vytáhnul své 2 nové zoubky, dal si je do hrníčku, ze kterého se pak napil, nešlo se moc nesmát.

9. Jsem ráda, že už většině z vás došly pohledy. Prozradím vám malé tajemství. Pohledy sice  zachycují krásu Filipín, ale jsou posíláné až z Taiwanu. Loni prý pohledy z Filipín vůbec nedorazily, tak jsem to radši vyřešila takhle.

10. Jak už jsem psala, poslední 2 týdny jsem objela dokola snad celý Taiwan. Minulý týden jsme si půjčili auto a jeli se podívat na národního parku a pak na východní pobřeží.

11. Na východě je to úplně jiná liga než život na západě. Příroda, hory vysoké 3000 metrů a spousta zájezdů s Číňanama.
Až na ty Čínany, kteří se chovají jak burani, to bylo skvělé. Přírodní horké prameny v řece, laguny, chrámy schované v horách. Ostatně mrkněte na fotky, které mám na FB.

12. A tenhle víkend jsem strávila v hlavním městě Taipei. Upřímně, od hlavního města jsem čekala víc. Daleko víc.
Když přijedete do Prahy a jdete po památkách, tak to má daleko hezčí atmosféru. Taipei vypadá jako každé jiné taiwanské město, akorát je větší.
Dobře, Praha nemá 2. nejvyšší budovu na světě a ZOO ve které je hlavní atrakce panda.
Taipei 101 má krásných 101 pater, což byste podle názvu moc nečekali. Můžete dojet nahoru nejrychlejším výtahem na světě až do 89. patra na vyhlídku. Dříve prý byl ten výtah ještě rychlejší, ale byl až tak hardcore, že lidé jedoucí v něm hromadně zvraceli. Proto už dneska tak rychle nejezdí.

A pandy v ZOO byly super. Stihli jsme je v době krmení, takže panda stavějící se na zadní, aby došla na visicí jablko byla skvělá atrakce. Moc turistické, ale chytla jsem se taky.

Za zmínku stojí ještě náš oběd, kde jsme si sedli před stůl se 2 grilama a mohli si objednat, co jsme si přáli sami ugrilovat. Svíčková, slanina, milión krevet, kukuřice, brambory a jako dezert asi 20 druhů zmrzliny. K tomu pití a pivo zadarmo. Nemáme se tady špatně, co?

13.  Objevila jsem další super písničku. Sakra, to nové album mě fakt baví.

14. Držím palce všem spolužákům státnicujícím následující týdny. Teda spíše spolužačkám. Kluky máme u nás na oboru asi 4.

15. Jsem tak trošku homesick. Hlavně po jídle. Začalo to nenápadně pár týdnů zpátky, kdy jsem se probudila po odpolední siestě v Kao na gauči a myslela si, že jsem u sebe v pokoji. Fakt nekecám. Ty velké polštáře, gauč a ještě světlo svítilo jak u mě doma. Ale stejně se mi nebude odsud chtít odjíždět. I když na druhou stranu...
Tyhle zahraniční pobyty mají prostě svoje pro a proti.

16. Už jsem vám psala o místní loterii? Každé 2 měsíce probíhá slosování všech účtenek a hlavní cena je 20 miliónů taiwanských dolarů, v přepočtu asi 12 miliónů našich. Vám říkám, že v květnovém slosování bude hlavní cena moje. Lůca už sbírání účtenek vzdala a dává mi je, takže se moje šance ještě zvýšila. Už v březnu jsem vyhrála krásných 120 korun. Sice jsem si je ještě nevybrala, ale mám na to až do července čas.

17. Mám za sebou i zkušenost s KTV. To je taiwanský způsob zábavy. Zaplatíte si místnost, kde můžetě pět, co hrdlo dovolí. Mezi řádky tím chci říct, že je to karaoke. Já se tam celkem slušně přežrala, napila pálenky a bylo mi dobře. Ani zpívat jsem nemusela.

18. Já vám jim sem prostě musím poslat: Oh Yeah. Hraje už popáté dokola a ještě několikrát dokola pojede.

19. Po 3 letech jsem si šla zaházet na koš. Nebylo to úplně ono, ale po chvíli se objevila stárá známá falešná forma a já si říkala, že ty basketbalové časy byly stejně super.

20. Přiznávám, že poslední body mi musela pomáhat Zůza, protože mě nenapadalo o čem psát. Díky Ti, děvče.
Ok, tak tedy píšu, že jsem si koupila dvoje boty na podpatku. V jednu chvíli jsem si řekla, že vyčnívám nad Taiwankama jenom o 10 cenťáků, tak že by to chtělo trošku přidat. Je to sranda. Akorát si mezi nima připadám jako ještě větší Godzilla.

Na závěr posílám pár fotek z poslední doby. Ani jedna z nich není moje, ale chtěla jsem vám aspoň ukázat jiné fotky, než které znáte ode mě.

Po muslimsku u buddhistického chrámu a obří žlutá ryba v pozadí

Kdo by  to byl řekl, že tohle je 3 měsíce stará fotka

Lahůdky na night marketu

Noční přístav v Kao

Opice, která nesnáší déšť a zrovna lilo.

Honza, Káťa, Kiki, Miška a Aleš u obratníku raka. Ano, MCR tady má své 3 členy.

Naše sestava v Taipei + rodiče taiwanského kamaráda u kterého jsme spali. Neuvěřitelně pohostinní a milí lidi.

Sestava na fesťáku

A nakonec jedna specialita. Při pročítání školního časopisu jsem našla fotku z lednové předodletové schůzky.

Mějte se ;)

P.S.: Tohle je durian :)

Filipíny

Když se řeknou Filipíny, většině lidem se vybaví exotika, moře, palmy a teplo. Všechno to je pravda. O své poznatky bych vás nechtěla okrást a tak přichází článek věnovaný mé 10-denní dovče v téhle jihoasijské zemi.

Fotky v tomhle článku nejsou moje. Díky za ně Honzovi, Kátě a Kiki ;)

Nemá cenu psát náš přesný harmonogram, co, kde, v kolik a za kolik, protože je to nudné a nikdo z vás to číst nebude. .

Když jsem psala rodičům domů, kam, že to vlastně jedu, ozval se taťka, ať si dám bacha na únosy. Kamarád mi zase před odjezdem říkal, že tam někde řádí tornáda. Pak se člověk dočte na netu, že na Palawanu (kde jsme byli taky) proběhly nějaké bombové útoky a to celkem nedávno. A nakonec se vrátí holčiny z Čech na Taiwan a vyprávěj ostatním, jak je okradly na ulici za bílého dne. Bezpečnost nade vše. I když....na 3 samotně cestující blondýny si nechám radši názor pro sebe. Holky, holky....

Kde jsme všude byli?
Pro lepší orientaci posílám mapku, ať se v tom líp orientujete.
Filipíny mají cca 7107 ostrovů (co se člověk nedozví, když čeká 6 hodin na letišti) a jih je považován za nebezpečný pro turisty kvůli Muslimům. Ale o tom já vás tady poučovat nebudu.

 Nahoře je ostrov Luzon, na kterém se nachází i Manila. Naše cesta dále pokračovala na ostrov Cebu a odtamtud lodí na Bohol (oba ostrovy najdete nad velkým ostrovem Mindanao na jihu). Po 4 dnech jsme se potom přesunuli na Palawan (ostrov úplně vlevo) a odtamtud zpátky domů opět přes Manilu.

Co mě překvapilo hned první den byla znalost angličtiny. Díky historii a britské kolonizaci (či čemusi takovému) Filipínci umí anglicky fakt zdařile a to je oproti Taiwanu sakra rozdíl. Taky nikde nebyly čínské znaky, ale normální písmena. Což člověka po dvou měsících strávených ve světě, kde na ulici nedokáže přečíst téměř nic, fakt potěší.
A co mě zaskočilo první den? Žebrající děti tahající vás za tričko a nastavující ručičky. Člověk by jim hned něco dal, ale jakmile to udělá, tak se seběhnou všechny děti z vesnice.

Taky co mě zarazilo, je ochranka u každého většího či známějšího obchodu. Do obchoďáku vás pustěj, ale nejdříve vám prohledají batoh. V Mekáči vás sice neprohledávají, ale ochranka tam je taky. Na benzínkách chodí chlápek se zbraní v ruce. No není to sranda

A co jsem všechno zažila na Boholu?
Nemá cenu jmenovat úplně všechno do detailů, a tak to shrnu do jedné jediné dlouhé věty.
Tedy: viděla jsem volně žíjící delfíny skákající v moři; šnorchlovala jsem v korálovém útesu a viděla Nema, jak se schovává do sasanky; vyšplhala se na kopec a koukala na Chocolate Hills: Wikipedie, plavila se na lodi a zároveň pojídala malé krabíky, shlédla největší kýč a inscenizaci v dějinách lidstva (terminologie od Zelenky na mne zanechala vedlejší účinky); a byla na nádherném malém ostrůvku zvaný Panenský, kde byl v moři nespočet hvězdic a všude kolem byl písek a nádherně modré moře.
Za zážitek taky rozhodně považuju návštěvu hadí farmy (s jedním hadem) a tamní shemale průvodkyni (chlap převlečený za ženskou), který uměl i pár slovíček česky. 2 minuty na to zařval: Showtime!, pustil kazeťák a ukázal všem turistům okolo, jak umí dokonale předvést Cher.
Zklamání z jediného hada na hadí farmě, tak Honza okomentoval, že druhého hada měla průvodkyně pod šatama.

Panenský ostrov

Inscenizace. I když byla super, bylo mi těch lidí celkem líto.

Boban, co zrovna nespal

Nesmím zapomenout na tarsiery. To jsou ty nejmenší opičky na světě, které jsou tak ošklivé, až si je zamilujete.
Až to rozněžnilo i kluky.

Zní to všechno parádně, co? Bylo to super, až na to, že jsem všechno zažila ve stavu, kdy je vám nějaký Bohol úplně ukradený.

Mí největší kamarádi byli totiž strýček Paralen a spánek, kde se dalo. Klidně i venku na lavičce, kde jsem zabalená do šály klepala kosu ve 40-stupňovém vedru.

Zabíjí mě totiž klimatizace všude okolo. Venku máte okolo 35 stupňů a vejdete na letiště, kde je vychlazeno na krásných 19 stupňů. Ani Actimel by na tohle nepomohl.
Takže zatímco já trpěla, ostatní moji cestovatelé si užívali své rumové prázdniny. Flašku rumu totiž na Filipínách koupíte fakt za pakatel. Ostatně jako všechno.

Většinu věcí jsem tedy viděla v takovém podivném osobním oparu a pořádně nic nefotila. No, i to se stává.

Poslední den na Boholu se mi udělalo líp a my se druhý den přesouvali jeepneym zpátky do civilizace a lodí zpátky na Cebu, odkud jsme přeletěli na další ostrov a to Palawan.
Doprava na Filipínách je vůbec veselá věc. Věřím, že když přijedou lidé rovnou z Evropy, tak akorát nechápou a koukají.

Jeepney a my

První frajeřina Filipín je jeepney. Popsat ho nedokážu, tak posílám obrázek. Je sranda v tom jet. Pokud nejedete víc jak hodinu. Pak se totiž začíná ozývat vaše zadnice a záda. A taky se několikrát za jízdu bouchnete do hlavy, protože prostoru pro vyšší lidi tam moc není. Kor filipínské cesty nejsou zrovna v nejlepším stavu. Pokud teda v nějakém stavu jsou a vy nejedete po prašné cestě připomínající polní cesty v Čechách.








Další úžasný dopravní prostředek je tříkolka. Té jsme si užili víc jak dost na Palawanu.
Opět posílám obrázek pro lepší představu. Je to v podstatě přidělaná konstrukce na motorku. A vy tam sedíte shrbení a přejete si, ať je co nejdříve konec jízdy.

 Po našem příletu na Palawan jsme se vydali až na sever ostrova do části zvané El Nido. Nejprve nás čekala tříhodinová jízda tříkolkou, což se zdálo jako pravé peklo. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká druhý den.
Pravé filipínské peklo se totiž jmenuje veřejný autobus. Takový ten autobus, kdy sedí lidi na pytlech rýže nebo v lepším případě na střeše. Už jenom ty běhající slepice a kozy sedící vedle vás tam chyběly. Na klimatizaci zapomeňte rovnou, jsou tam jenom okýnka. A průvodčí chodí po vršcích sedaček či leze po stropě, protože bus je narvaný k prasknutí. Noví pasažéři jsou rovnou posíláni na střechu, protože vevnitř už není místo ani v uličce. Tam totiž sedí pytle s rýží a na nich polovina naší české skupiny.
A takhle jedeme 5 hodin. Nejdříve jedeme alespoň po normální cestě, ale poslední 2 hoďky je místo asfaltky akorát prašná cesta. Naše dýchací cesty utrpěly docela šok. Poprvé, co jsem v Asii, jsem zalitovala, že nemám roušku. A naše oblečení vypadalo taky skvěle. Aspoň, že šel ten prach vyprat.

Nejlepší věc na tomhle public busu je, že se momentálně u toho tlemím jako blázen. Na posteli se saténovým povlečením a klimatizací. Zpětně to je fakt docela sranda. Ale zažít to nechtějte.

Po příjezdu do El Nida jsme si sehnali ubytování v chatrčích u pláže a šli akorát odpočívat.

Druhý den nás čekal Island hopping, což je celodenní výlet na lodi, kdy si zaplatíte vámi vybraný program a objíždíte celý den laguny a pláže. Uznávám, že tohle byl naprosto parádní den. Oběd na pláži, šnorchlování a  moře, které má naprosto úžasnou barvu.
Škoda, že po dvou lagunách už jsme tak zahlceni zážitkama, že už si to tolik nevychutnáte. "Zase moře, zase skály, zase laguna...nuda". Zní to hrozně, ale je to pravda.
Taky mě mrzelo, že je to tak turisticky profláknuté, že i laguna zvaná Secret je okupovaná deseti loděmi s turisty.

Další den byl ve znamení výletu na vodopád a na pláž, kde vůbec nikdo nebyl. Z naší skupinky odpadla Míša a Honza kvůli zažívacím potížím, které později postihli celou jejich chatku.

Modelky nám zapozóvaly u vodopádu, co víc si přát.

Pláž, kterou jsme měli sami pro sebe byla úžasná. Písek, nikde nikdo a dokonce nám domorodci donesli objednaný oběd i se stolkem přímo až k nám.
Další den, náš poslední, nás ráno uvítal déšť, takže jsme se akorát poflakovali, šli nakoupit suvenýry a 15 pohledů (všichni šťastlivci mi dluží minimálně kafe). No a v noci jsme se vydali na dvoudenní cestu zpátky na Taiwan.
Nejdříve 6-hodinová cesta dodávkou na letiště (public bus jednou stačil), pak 6-hodinová čekačka na nejmenším letišti na světě, let do Manily, další 6-hodinová čekačka, let do Taipei a 5 hodin v autobuse do Kaohsiungu. No a odpoledne přesun zpátky do tmavého pokoje do Tainanu za svýma Tainancema. Ti byli na Filipínách taky, ale jeli na trošku akčnější dovolenou než já. Každý dává přednost něčemu jinému.

Filipíny jsou nádherná země.
Nepředstavuje si to ale tak, že přiletíte rovnou do ráje. Do něj se totiž musíte dostat. Ať už 5 hodin v public buse či jinak.
Taky pláže (kromě té poslední navštívené) nejsou tak osamělé a vždycky tam najdete ostatní turisty či Filipínce na lodích, tříkolkách nebo nabízející pořád dokola sluneční brýle, masáže či jiné věci.
Ale palmy tam jsou. Kokosy taky, vynikající mimochodem. Celkově ovoce na Filipínách je skvělá záležitost. Melouny různých velikostí, ananasy apod.

Filipínskou kuchyni jsem tolik nevyzkoušela. Základem jejich jídla je rýže. K snídani, obědu, večeři či půlnoční svačince. A rýže máme celkem dost i na Taiwanu.
Náš učitel na čínskou konverzaci nás varoval před jídlem zvaným pinapaitan, což je maso vařené se žlučí. Kluci vyzkoušeli balut, což je vejce, ve kterém se skrývá už vyvinutý kachní zárodek. Upřímně, málem jsem se poblila, už jenom když to jedli filipínské děti, které ukazovaly, jak se to jí.

Kluci a jejich balut. Chtěla jsem vám poslat fotku, jak to vejce vypadá, ale vygooglujte si to sami. Je to hnus.

Byla to parádní dovča. Nebyla úplně nejlepší díky paralenovému Boholu a rýmě a kašli, což se mě pořád drží.
Co je zajímavé, tak jsem se normálně těšila zpátky na Taiwan. 10 dní bohatě stačilo. Těšila jsem se, až si zajdu do svého oblíbeného krámku a dám Fon li č (ananasový džus), až si dám dan bing, který si vezmu waj taj (s sebou). Názorně demonstruju, že se tu čínštinu tady fakt učím.

No a teď můžu zase přemýšlet, kam se zase vydám příště.

Pac a pusu z Taiwanu ;)