Je to tak. Dala bych cokoliv za obyčejný rohlík. Ale o mých choutkách se dozvíte níže.
Sice jsem slíbila nový příspěvěk v sobotu, ale v sobotu se mi nechtělo, v neděli pak nešel internet (což neni žádné překvapení u nás na baráku, navíc naše síť se jmenuje Plevel...už jenom název vypovídá svoje), takže dneska je pondělí a jsem tady.
Prvně o naší páteční zkoušce. Jak říká s oblibou jeden můj kamarád: Je to ve hvězdách. Taháky mi pomohly minimálně, takže uvidíme. Zítra nás čeká poslední zkouška - závěrečná z Human resource management. Jedná se o zkoušku opět formou open book (už jsem to kdesi vysvětlovala) a mám tam známky prozatím na jedničku, tak se toho opravdu nijak nebojím.
A proto můžu pomalu začít dělat věci do Hradce. 8 zkoušek. 5 v červnu, 1 v červenci, minimálně 1 v sprnu.
6.6. zahajuju svoje zkouškové rovnou s panem Zelenkou a jeho UCR. Učitel a debil v jednom. Moc se těším.
Nedávno jsem si říkala, jestli byl nejlepší nápad zůstávat toto léto doma. Moji spolužáci zase jedou všichni pryč a já budu doma. Tak mě napadlo, že bych zase po dlouhé době mohla projet Čechy, Moravu a Slezsko křížem krážem. Zajet se podívat do Českého Ráje, do Adršpachu, Beskyd, jižních Čech atd., je toho hodně.
V souvislosti s cestováním, zde nechávám vzkaz pro Renču: Tugendhat je stále zavřený, budeme si ještě muset počkat.
Taky jestli přijedou mojí drazí cizinci do Čech, s radostí tam pro ně budu. Začalo by to drahou Alessandrou z Itálie, následovalo drahým z Anglie a ke konci léta by chtěla přijet moje největší pařížská láska Celine. Kdyby se mi to splnilo, budu šťastná jako blecha.
Taky se chystám v létě spáchat německý zámek Neuschwanstein (doufám, že je to dobře napsaný), takže kdyby někdo chtěl jet se mnou, ať se mi hlásí.
Ale teď už něco o tom, co se dělo na Kypru poslední dobou.
Měli jsme tady 14-denní prázdniny. S Jančou jsme cestovaly, co se dalo. Za těch 14 dní jsme viděly spoustu památek. A kdyby nám přálo počasí, viděly bychom toho ještě víc.
Počasí na Kypru není takové, jaké by mělo být. Je tady teplo, to je pravda. Ale není to to kyperský vedro, které jsem tady očekávala. To, že tady před pár dny lilo jak z konve a já zrovna stála na zastávce, mě utvrdilo v tom, že letos Kypr nemá svou obvyklou formu.
Páteční déšť výborně zdokumentovala Verča, přidávám její fotky:
Dneska už zase svítí sluníčko naplno a je hrozný vedro. Kypr je divný.
Ze všech památek, které jsme o prázdninách navštívily, vyberu jednu nejzajímavější. Zaujalo mě město Famagusta v turecké části Kypru. Kromě toho, že tam najdete staré kostely, hradby, hrady na každém rohu, je tam část města, která se jmenuje Spící město.
Nikdy jsem Vám nevyprávěla o historii, protože tuším, že to nikoho nijak zvlášť nebere a ani já nemám dějepis v oblibě (jediný, co mě kdyby bavilo byla antika, starověký Egypt a doba Karla IV.). Ale tohle za zmínku stojí.
Spící město ve Famagustě kdysi bývala normální část města. Famagusta byla před 1974 oblíbené turistické středisko. V roce 74, kdy Turci obsadili severní část ostrova, obyvatelé Famagusty (což byli převážně hoteliéři a lidé spojeni s turismem) byli vyhnáni pryč a část města byla uzavřena. Tahle část města je uzavřena dodnes a okolo je ostnatý drát a cedule se zákazem focení. Za ostnatým drátem můžete pak vidět opuštěné chátrající paneláky a domy, kterých se od roku 74 nikdo nedotkl. Pár jednotkám UN a některým novinářům bylo umožněno jít dovnitř. A ti pak říkali, že v téhle části města můžete najít staré auta, oblečení ve výlohách, v domech pak nádobí ve dřezu atd.. Nikdo pořádně neví, co se stalo s muzeem, které se nechází uvnitř téhle časti, ani se starými modely aut atd...
Kypr není nějak zajímavý a chápu, proč se na výběrové schůzce Erasmu o něj lidi neperou. Ale narozdíl od Anglie, Francie a ostatních západoevropských států, má Kypr za sebou tuhle jedinečnou historii.
I v Nicosii se nechází jeden kostel, který má ve zdi díru, do které když se podíváte, uvidíte ulici v území nikoho, kde je obchod s oblečením ze 70.let atd.
Taky když jsme cestovali po severozápadní turecké části, v průvodci stálo, že tahle oblast byla kdysi pomerančovým rájem. Lidé tam pěstovali pomerančovníky a pak z něj vyráběli džus v nedaleké továrně. Po roce 74 lidé utekli, továrna zkrachovala, akorát ty pomerančovníky tam jsou dodnes. Naprosto nevyužité. Když jsme pak jeli po silnici kolem, viděli jsme kilometry dlouhé áleje s pomeranči. Bývalí majitelé, kteří se tureckou stranu nikdy nehodlají podívat se prý často po svých bývalých sadech s pomeranči ptají, jak se jim daří.
To bylo něco o historii, víc Vás zatěžovat nebudu. Popravdě toho ani víc nevím. Snad jen to, že řečtí Kypřani z jižní části ostrova se vyhýbají tureckým hranicím. Naše Erasmus koordinátorka byla nedávno poprvé blízko hranic, ale myslím, že je nepřekročila.
Taky jsme o prázdninách byli na pláži. Poprvé v životě jsem si spálila břicho a nohy. Nikdy předtím se mi to nepovedlo. Jediná část, která to vždycky odnese jsou ramena. A ty byly tentokrát v pohodě.
No a tento týden kromě zmíňované zkoušky se mi na facebooku množí pozvánky typu Goodbye/Leaving párty atd. Lidé začínají odjíždět, začínají si kupovat letenky domů a mě to připomnělo, že za 14 dní touhle dobou budu nejspíš balit a rozhodovat se, co tady nechám.
Popravdě těším se domů. Nebo takhle to řeknu. Kdybych tady měla možnost koupit si rohlík, mattonku a knedlík v obchodě, domů by se mi nechtělo. Ale to jídlo mi fakt chybí. A taky někteří z Vás.
Na druhou stranu se mi nechce.
Ale s tím asi nic nenadělám. Erasmus utíká rychle jako sviňa :)
Mějte se krásně, já si jdu vytisknout papíry na zítřejší zkoušku, sníst salát (který připravila Janča) a užít si posledních 14 dní na Kypru.
Spící město
Navštívila jsem místní Ikeu a zamilovala se do téhle půlmetrové plyšové brokolice (a taky jejich lososa - ne plyšového, toho na talíři)
P.S.: Právě jsem zjistila, že Zelenka nebere náhradníky. Škrtám slovo učitel. Je to prostě a jenom idiot.
