Kuala Lumpur

Kdesi v červenci jsem slíbila druhou část svého povídání o posledním výletě v Asii. Asi bych si na to ani nevzpomněla, kdyby mi to nebylo několikrát připomenuto v posledních dnech. A když už bych si vzpomněla, tak bych se k tomu nedokopala.
Jenže znáte to, máte se učit na zkoušky, takže radši děláte spoustu jiných věcí. Já mám uklizený pokoj jak nikdy, nalakované nehty a teď jdu 2 hodiny svého času zabít tím, že budu psát blog.

Tak tedy
KUALA LUMPUR

Do hl. města Malajsie jsme dorazili asi ve 4 ráno po šílené jízdě autobusem, kdy jsem si celou dobu říkala: "Bože, já tady umřu." Ale dojeli jsme a připomínající trosky jsme vyrazili hledat náš hotel v čínské čtvrti. Tam jste došli v pět ráno a problém nastal s ubytováním. Průměrně zcestovalému člověku dojde, že check-in bývá většinou odpoledne. V pět ráno vás to moc nepotěší. Tak jsme tam nechali batohy a šli do centra okolo KL Tower směrem ke známým Petronas. Za zmínku stojí naše snídaně v Mekáči, kde jsme byli jak přejetí, ale Míšina zmatenost ještě dnes vyvolá úsměv každému z nás.

Petronas Towers jsou asi jedinou  dominantou města. A taky asi jedinou atrakcí. Jakožto upřímný člověk, vám ještě prozradím malé tajemství: Za ty prachy ty věže moc nestojí.
Když chcete na výhled z Petronas, musíte přijít už ráno před osmou, aby na vás vyšly lístky. Takže jsme tam takhle dorazili, prodej se otvíral až za půl hodiny a my dostali vstupenky na 12:15. Prohlídky jsou pouze 2 za hodinu a na každý čas může jít jenom 20 lidí. Což můžete vidět z tabule, kde se po každém prodeji odpočítávají místa a se zděšením sledujete, jestli na vás vůbec něco vyjde. Kdyby jsme byli ve dvou, nebyl by problém jít dřív, ale v osmi lidech už to problém trošku je.

Abysme nějak zabili čas, tak jsme si šli lehnout do parku, který je hned u věží. Tam nás bohužel po hodině spánku vzbudil policajt, že tady se spát nesmí. Nevím, jakou máte náladu vy, když jste nevyspalí a s vidinou postele musíte být vzhůru další nekonečné hodiny, ale já jsem si v duchu akorát říkala, že se můžu na nějaké Petronas vys....

Nadešel čas jet nahoru a tak jsme jeli nahoru a pak do toho mostu spojující obě věže. Hmm a tam byl výhled na město jako všude jinde. Takže na to, že z toho ti islámisti dělaj atrakci jako blázen (aby ne, když tam nic jinýho nemaj), tak nahoře nic speciálního nečekejte. U Petronas mě nadchl akorát veřejný bazének v parku pro děti a zoufalé dospělé čekající na prohlídku věží.

Za fotky díky Honzovi a Michalovi

Pak následoval přesun do hotelu, spánek, procházka Chinatownem (nabízejí tam pravé Luis Vuittonky, Prady a Adidas věci.

Druhý den nás čekal výlet do jeskyní Batu. V průvodci jsme se dočetli, že si máme s sebou vzít nějaké jídlo, takže vybaveni igelitkama jsme se tam vypravili. Radost jsme udělali tamním opicím, kterým ostatní turisti nic nedali, protože se v průvodcích správně dočetli, že jídlo se tam má s sebou brát pouze v nějaký státní svátek.
První obětí opice byla Míša, na kterou se ta potvora tak dotírala, že ji Míša tu svačinu tak nějak darovala. Ve výbuchu smíchu jsme pokračovali do schodů. Ono se to směje do té doby, než se to stane vám. Druhou oběti jsem totiž já. Byly to dlouhé minuty boje o rozinkové koláčky, kdy nakonec nade mnou ta opice vyhrála jenom díky tomu, že mě začala lechtat.....dělám si srandu. Opice totiž roztrhla igelitku Michalovi, který měl moje věci u sebe a zrovna fotil a ukradla to, co líp vonělo, tzn. moji sváču.

Po Batu caves jsme jeli zpátky projít si Kualu, navštívit indickou část, obléct si hábity u vstupu do mešity a odpočívat zpátky na hotel.
Večer jsme pak šli znova k osvětleným Petronas, kde je tancující fontána na vodu, kterou jsem se vám snažila nahrát. Jenže mi do toho můj doprovod pokaždé začal mluvit a shit kvalita tomu dodala takovou korunu, že se to nedá publikovat. Takže jsem vám to našla na youtube: Kuala Lumpur - Fontána.

No a poslední den v Malajsii (aspoň pro mě) jsme jeli navštívit město Putrajaya, které je sídlem všech ministerstev, vlády atd. Město duchu, jinak řečeno. Když jsme vystoupili z vlaku a procházeli městem, nepotkali jsme na ulici živou duši. Auta na nás troubila, že by si člověk i myslel, že je ve městě vyhlášen poplach kvůli ovzduší nebo tak něco.
V Putrajaye by asi za jedinou zmínku stála tamní mešita, kdyby jsme ji navštívili. Jenže v osmi lidech je občas těžké se domluvit.

No a to byl konec mého výletu, večer ostatní odjížděli na ostrov Langkawi a do Thajska a já se vracela druhý den zpátky na Taiwan. Proč jsem nejela s nima? Chtěla jsem si užít ještě Taiwan aspoň týden. Ten jsem užila po svém, když mi bylo celý týden blbě od žaludku.

Takže Kuala Lumpur mě ze všech výletů nadchla asi nejmíň. Jdou tam hodně vidět rozdíly mezi chudými a bohatými (lidi spící na kartonech vs. Petronas a luxusní obchoďák v nich). Petronas samotné považuju za obyčejnou vyhlídku a je to spíš o udělání si fajfky na pomyslném to-do-listu.
Na druhou stranu, Malajsie je prozatím jediná země, kde jsem v Mekáči viděla Mega Mac a Triple Cheeseburger.

Za zmínku stojí ještě pětihodinový let z Kualy na Taiwan. Letadlo se propadá, lidi řvou a vy navíc v prdeli z toho, že letíte sami. Úžasný zážitek.

No a pak následovala dvoudenní cesta do vlastní postele doma. Se slzami v očích jsme v letadle všichni koukali na západ slunce nad Taiwanem, užili si bouřku nad Pekingem, 15 hodin čekali na letišti a ve Frankfurtu mě přivítalo ztracení krosny aerolinkama. Paní, u které jsem reklamaci vyřizovala, na mě celou dobu vrhala lítostný pohled. Buď jí bylo líto, že mně osobně bylo skoro do breku nebo moje tepláky, ve kterých jsem tuhle štreku trávila.
Ale jak je tomu ve všech amerických filmech a filmech od Rosamundy Pilcher, tak i tady všechno skončilo happy endem. Krosna dorazila domů do mé náruče o den později než já a navíc se vezla audinou z letiště. Moje krosna žije luxusnější život.

No a tady končí moje asijské vyprávění. Doma jsem už měsíc a zatím se mi tady líbí. V Čechách je pěkně. Myslela jsem si, že se budu nudit, ale není to tak. Zítra odjíždím směr Český ráj (místo, které jsem si zamilovala už jako prcek) a pak směr Ústí n./Orlicí (ano, to je přesně to místo, které když projíždíte vlakem, nemáte tam nikdy signál). Na další dlouhý výlet to nevidím, za poslední 3 roky toho bylo více než dost. Počítám-li dobře - 11 zemí.

Takže díky za sledování blogu, vždycky mě potěší kolik z vás to čte a já se zase někdy ozvu ;)

Today's post is gonna be only in English. My first english post and my last proper day in Taiwan. Tomorrow I'm going home.

Last days here were supposed to be great. But....when your health betrays you, you can't really do too much. So I had to say sadly: "No", when girls went to eat amazing tuna rolls for lunch. My stomach wouldn't allow me to eat it. But...this post is not going to be about my problems.

Why am I writing this? Everyone will say bye on facebook, so I decided to be more stylish and say bye on my blog where I was writing during my stay in Taiwan.
And why in English? Because Google translator isn't perfect. And my foreign friends are often lost in translation. So here it is just for you :)

10 months ago, me and Míša were deciding about going here or not. We discussed it with our families, friends and couldn't sleep well at nights. Even after the choosing of Tainan, I wasn't sure. I have to say, I was pretty stupid. Taiwan was way too better than Erasmus a year ago. Erasmus is mainly about drinking and partying, Taiwan is about travelling. I have visited wonderful Philippines, modern Singapore, lively Kuala Lumpur. And of course Taiwan. 

I also think, pictures can say thousands of words, so here is my choice of pictures showing how we loved it here. Enjoy :)

My crazy Tainan's group, I couldn't wish for a better choice

Our unforgettable dinner with Connie where we literally cry-laughed

 

The first days and thinking: WTF ?!

My amazing Chinese tutor Rebecca. She had a lot of patience with me.

Our first visit in Kaohsiung and meeting the others.

Kaohsiung and its Formosa station...

...or Love River...

...or a night view.

I also can't forget our travelling around the island,

...visiting Taroko and East Coast,

...visiting theme park and its attractions,

...loving the hospitality of Taiwanese family,

...being sometimes disgusted by the local food,

...seeing loads of temples and Buddhas,

 

...and having fun on all trips.

 But the best way how to remember Taiwan is meeting someone special in the first days.

Bye Taiwan.
I will miss you but we both know it's time to go home.


P.S. for the next Czech students: Do not even doubt about going here or not. You will be amazed, disgusted, excited, annoyed. But you're gonna love it. :)

Singapur

Dnešní článek nebude o Taiwanu, ale posledních dvou navštívených zemích. Myslím, že tohle je na delší dobu můj větší výlet někam za hranice. Přeci jenom za poslední 3 roky jsem toho viděla dost a jsem tak trochu přecestovalá.
Ale třeba si to zase rychle rozmyslím, až mě to doma nebude bavit.

SINGAPUR
Náš výlet v osmi lidech začal letem do tohohle mini-státu. Singapur je jeden z nejmenších států světa. Asi jako když si vezmete 2x Ostravu. I přesto, že je takový prcek, tak každý z vás o něm slyšel. Je to totiž obchodní, finační a dopravní centrum (2. největší přístav světa). A žije tam 5 miliónů lidí.
Dost bylo vzdělávání. Víc si můžete najít sami.

Na Asii je zvláštní to, jak je obrovská. Když v Evropě poletíte 4 hodiny, dostanete se na úplně druhou stranu. Když takovou dobu letíte v Asii, dostanete se akorát o kousek níž, než jste předtím byli.

Po příletu a vyhrabání se z letiště jsme se jeli ubytovat do kapslí. Při slově kapsle vás můžou napadnout jakékoli představy a zvrhlosti (jako mě). Že tam budou podávat jídlo v kapslích, že se zmenšíte a budete spát v něčem o velikosti tabletky a nesmím zapomenout rozmanité představy vesmírných lodí a postelí v nich. Avšak ani jedna z mých představ se naštěstí neukázala být pravdou. Já jsem si v kapslích připadala jako na táboře, kdy největší boj byl o postel nahoře. Akorát že tady to byl dřevěný box s roletou a uvnitř matrace, zrcadlo, stoleček, televize a mini větráček. No, nadchlo mě to. 

Následovala půlnoční věčeře hranolek a steaku a šlo se spát. Druhý den ráno jsme posnídali a vydali se do města. Akorát ta snídaně...proč všichni (i hostely) musí kupovat jahodovou marmeládu?

Namiřili jsme si to do části zvané Little India. Asi nemusím moc popisovat, jak to tam vypadalo. Indové, indické restaurace, chrámy a tak. Sarongy všude okolo. A šperky. Zajímavé na indických ženách je, že nosí tak přeplácené a zdobené šperky a sluší jim to. Když si to zkusí Evropanka, vypadá to děsivě.

Taky se v téhle části bude někdy příští týden pořádat Food Festival. Místní restaurace se spojily a společně budou vařit 2012 rybích hlav v kari (místní specialita). Tak kdybyste někdo chtěl, jeďte se tam na to podívat. Po Little India a pálivém obědu jsme se vydali na promenádu a focení mrakodrapů.







Po cestě nás zaujal jeden zajímavě postavený baráček. Co udělá správný turista a zvídavec? Ten barák si vyfotí. Všichni jsme vytáhli foťáky a v tu chvíli se na nás vrhnul místní hlídač či kdo to byl. Že tu budovu nesmíme fotit. Musíme si napsat managementu tý firmy, která v tom domě sídlila a ti, že nás musí dát povolení. Ok, ok. Všichni jsme to už měli vyfocený, tak nám tohle bylo celkem jedno. A když tu budovu tady takhle rozebírám, posílám i její dvě fotky. Zas takový terno to není. Ale kancelář v tom ostrým rohu bych chtěla mít.

Když už jsem u těch zákazů, přkazů....Singapur is a fine city. Do češtiny se to dá přeložit dvojím způsobem. Buď je to fajn město nebo město pokut. Řekla bych, že platí obojí. Zákazy a příkazy máte všude. Stejně tak kamery. V metru jsou minimálně 2 kamery na každém metru.

Singapur se snaží být čisté a nejspíš i voňavé město. Tudíž nesmíte v Singapuru žvýkat žvýkačku, plivat na zem či kouřit. Vše pod hrozbou pokuty samozřejmě.

Taky je to podzemní město a jeden velký obchoďák. Asi kvůli vedru (přeci jenom je 1 stupeň od rovníku) a přelidněnosti, se staví všechny baráky do podzemí. Když jsme jeli první večer na jídlo, asi hodinu jsme bloudili podzemím a jeli na nekonečném počtu eskalátorů.

Při prvním vstupu do metra bylo taky veselo. SMRT neboli Singapure Mass Rapid Transit nepřijde vtipné nikomu na světě jenom Čechům. 

A pak tuším, že jsme šli odpočívat do kapslí. Ono to vedro a celodenní chození docela unavuje. Večer jsme se šli podívat ještě jednou na osvětlené město a Merliona. Singapur totiž v sanksrtu znamená Lví město, tudíž jde o lva. Možná znáte z obrázků velkého lva chrlícího vodu na mrakodrapy. Bohužel je tenhle lev na prázdninách, jak psali pod ním. V září bude mít čtyřicátiny a velkou oslavu, na kterou jste prý všichni zváni. Letenky si ale musíte zaplatit.

Fullerton hotel, kterému budu jednou určitě velet. Už mám vybrané i místo pro kancelář.

Druhý a zároveň poslední den v Singapuru jsme se vydali do botanické zahrady. Z čehož byla nejvíc odvázaná naše pánská polovina. Po 3-hodinových bloudění v podzemí, jsme se tam konečně dostali. Nejdříve jsme se nemohli vypravit z hotelu; pak najít stanici metra; pak jsme si chtěli koupit celodenní tiket; ale ten se prodává jenom někde; tak teda hurá na jinou stanici; avšak jsme ji přejeli, když tam metro nezastavilo; takže metrem zpátky; a tam zjistili, že se nám celodenní lístek nevyplatí; a pak až nakonec hurá do zahrad. Mezitím na všechny přišel hlad, takže oběd a v jednu jsme se dostali ke vstupu do zahrad.

Zahrady byly v pohodě, spíš mi to přišlo jako park. V jednom altánu jsme se všichni sešli, lehli a na půl hodiny totálně vytuhli. Kdyby Míša nezačala mluvit, spíme tam až doteď.
Po zahradách jsme se vydali do Zoo a hlavně na noční safari. U vstupu nám říkal pracovník, že dneska by to nemělo být tolik přelidněné. Nicméně přidávám fotku, jak to vypadá, když tam není moc lidí.

No a noční safari...sednete do vláčku a 40 minut jedete po Zoo, kde zvířata poměrně volně pobíhaj. Lvy a tygry od vás samozřejmě dělí drát, ale takový asijský tapír si to volně štrádoval po silnici. Fotky odsud jsou o ničem, protože z jezdícího vláčku ve tmě toho moc pořádně nevyfotíte.
A večer následoval přejezd autobusem do Kualy Lumpur.
Ale o tom zase příště. Nebudu to psát všechno najednou.

Navíc se potřebuju nějak zabavit. Z Kualy jsem se totiž na Taiwan vracela jako jediná. Ostatní pokračovali vlakem nahoru po krásách Thajska. Já v rámci zachování duševního zdraví a financí, jsem si výletila jenom týden. A bylo to super. Singapur je nádherné místo, ale víc jak 2 dny tam za to nestojí. Pak už nevíte, co dělat. Navíc je to drahý město, takže pro budget cestovatele to taky moc není.

Takže jsem od včerejška zpátky na Taiwanu a nevím, co dělat. Bydlím v bytě, kde z původního osazenstva není nikdo a spím v posteli, kde jsem předtím 4 měsíce ani jednou nespala sama. Je to docela divný.
No nic, ze zoufalství jsem se ráno rozhodla, že splácám seminárku do Hradce, tak se na to asi dneska vrhnu, ať zabiju nějaký čas.

V příštích dnech se ozvu s Kualou, zatím se mějte pěkně ;)

Dnešním dnem...

zahajuji svůj poslední měsic na Taiwanu. Za měsíc touhle dobou už budu sedět v letadle směřujícím do Frankfurtu.

Na jednu stranu se člověk těší domů, na druhou se mu vůbec nechce.

Nicméně Asie mám dost. Vezmu to trošku kriticky dneska, protože je třeba ukázat Taiwan z té druhé, horší stránky.

1. Rozčiluje mě roztomilost místních slečen. Buďte si roztomilé, když je vám 15, ale ne když už chodíte na univerzitu a máte mít v hlavě nějaký rozum.
Bohužel místní slečny jdou slepě za jedním ideálem krásy a to je být bílá, mít velké oči a hlavně být cute. Bělící produkty jdou tady opravdu na dračku.
Nedávno jsem byla, se svou tutorkou učící mě čínštinu, ve městě. Ten den bylo brutální vedro, takže jsem byla splavená i v tílku a kraťasech. Holka měla na sobě džíny a mikinu. Proč? "Abych se neopálila, přece", odpověděla mi.
Být bílá tady totiž znamená být krásná, ale také čistá i uvnitř.
Společně s ostatníma jsme se shodli na tom, že tenhle ideál (být bílá) musí pocházet z historie, kdy jediní opálení byli rolníci nebo lidé pracující venku, zatímco boháči se mohli válet doma a nechat se obsluhovat.

Také slečny váží okolo 45 kilo. Proto když si oblečou mini kraťásky, žabky na klínu, jsou cute. Což my, Godzilly z Evropy, vážící o 15 kilo víc si prostě dovolit nemůžem.
To bych považovala za největší tahák pro kluky za západu.
A mě tohleto prostě sere. Tak a je to tady černé na bílém.

Nepleťte si to, prosím, se závistí. Upřímně, jim nemám co závidět. Potěšil mě minulý týden Míra, který prohlásil: "Taiwanky si musej kupovat umělý řasy, aby měly oči a řasy jako ty."

Co by pro ně znamenalo odpoutat se od tohole ideálu krásy? Byly by snad ošklivé? Vůbec ne. Holky to nejsou ošklivé. Ale odlišovaly by se od hlavního proudu a byly by svoje. Pak by se mě osobně líbily daleko víc. 
Nicméně na důvod, proč většina místních holek šmatlá jak tučňák, jsem ještě nepřišla.

Samozřejmě nechci říkat, že tohle platí na všechny. A už vůbec nechci někoho urazit.

2. Taiwanci nemají žádný kritický názor. V čínštině, když se zeptáte Jak se máš?, nemůžete odpovět Špatně. Když vám není hej, řeknete Ne dobře. Záporný slovo se tam prostě nepoužívá.
Stejně tak se mladých Taiwanců zeptejte jestli jsou pro odpoutání od Číny nebo pro spojení s Čínou a pořádně vám svůj názor neřeknou. Řeknou, to co si myslí jejich rodiče.

 Taky se snaží spoustu špatných věcí z minulosti nějak zakrýt. Masakr, který se tady odehrál před nějakou dobu dnes nazývají Peace Day.
Prostě nic špatného se na Taiwanu neděje.

3. Taiwanský jídlo je pořád jedno a to samý. Příloha - rýže, nudle. Když vám nudle nechutnají, nemáte moc na výběr.
Brambory se zde používají jako přísada do curry.
Rajčata považují za ovoce. Fazole taky. Najdete tady fazolový džus, zmrzlinu, fazole s medem a podobné dobroty.

4.Taiwanské západní restaurace. Když jsme byli v neděli na Green Islandu (k tomu se ještě dostanu) a dali si pizzu, byl to šok. Pizza z těsta tenčího než jsou chipsy prostě pizza není. Nebo navštívená řecká restaurace. O tom radši nemluvit.
Taky zde nemají zvyk nosit všechno jídlo ke stolu najednou. Když jste ve více lidech, dá se to přežít. Když jste u stole ve dvou, třech lidech, tak není úplně nejlepší tam sedět bez jídla půl hodiny a koukat na ostatní, jak se cpou.

5. Předpověď počasí. Jestli se tím nedá řídit v Čechách, tak tady už vůbec ne. Že má celý den pršet? A proč je tedy venku přes 30 stupňů a pere slunce?
Navíc se jejich předpovědi mění co hodinu. Tady musíte být připraveni na všechno.

6. Ještě k počasí. Začalo tady to pravé období děšťů. Když jsem dneska jela ráno vlakem z Kao, začalo cestou pršet. A to tak, že strojvůdce nemohl vidět moc metrů před sebe.
Když jsem vyšla ze stanice a směřovala ke kolejím, nepršelo. 10 metrů před vchodem pršet začalo. A to tak, že jsem promokla úplně durch. A hrozně se mi to líbilo. Bez jakékoliv ironie. Sundala jsem žabky, abych se ještě nějak zachránila a doběhla dovnitř. Bylo to houby platné.Tak jsem se po ránu aspoň pěkně zasmála a šla se sušit na pokoj.

7. Nevyplácí se v rozespalosti dělat něco do školy. Dva dny jsem psala seminárku na jeden místní předmět. Jedno ráno brzo vstala, protože mě v noci napadla jedna super myšlenka, co tam dopsat. Ráno vstala a nasazující si brýle jsem si celou práci smazala. Moment šoku se vystřídal s momentem naprostého vzteku a zopakování si všech českých sprostých slov.
A tak píšu celou práci znova. Teda...jsem za půlkou a za celý dnešek se nemůžu dokopat ke zbytku.

8. Dneska jsem si uvědomila, že osud byl ke mně více než milosrdný, když mě dokopal si vybrat tu naši křesťanskou školu. Původně jsem totiž ještě přemýšlela o škole na východním pobřeži. Je to škola uprostřed přírody, pomalu odříznutá od zbytku světa.
Psala jsem si se spolužačkou Soňou, která si tuhle školu vybrala a jsem ráda za naší křesťanskou. Není nic horšího, když jste tam s 3 dalšíma lidma z Čech, z toho 2 jsou úplně na hovno. Nemáte za kým jiným jít. Jsem více než ráda za svoje Tainance a za ostatní v Kao. Soňa proto odjíždí už příští týden domů.

9. Háňa brkající vedle na ukulele, věčně se tlemící Lůca a kluci, kteří nebyli normální snad nikdy. Dnešní hodiny mi daly zabrat. Našim učitelům taky.
Miguel při srkání taiwanského čaje, ve kterém jsou želatinové kuličky (puo pa nai cha), prohlásil: "When I suck the balls,...." zbytek věty netuším, protože jsme všichni lehli na lavici.
Při druhé hodině Jirka řekl naší Liu laoshi (Liu je její příjmení, laoshi = čínsky učitelka): "There wasnt Vuodník. It is Czech creature, he dives people." A my znova leželi na lavici.
Celkově dostala docela zabrat dneska. Svou pozornost jsme každý soustředili na úplně něco jinýho. Ale víc vám poví fotky.
Zmiňuju se o nich, protože jsem za ně fakt ráda. Nejsem s nima tolik, ale budou mi vážně chybět.
No za týden se totiž odstěhováváme z kolejí. Holky jedou do Malajsie a Indonésie a já tady sama nechci být.

Havi si hraje na kocoura

Míra, když nesaje koule, tak vyplazuje jazyk

A my s Háňou kreslíme veselé obrázky

10. Náš výlet na Green island. Tenhle výlet si budu obzlášť pamatovat. Posralo se totiž snad všechno, co se dalo.
Začátek byl, když jsme chtěli jet vlakem. 50 minut zpoždění. Při kupování lístků jsme zjistili, že ve vlaku nejsou žádná místa, takže přijel na řadu vlak jedoucí za hodinu a půl.
Ve čtyři odpoledne jsme se dostali k přístavu, odkud měla jet loď. "No boat today", prohlásila paní za přepážkou. Poslední totiž odjela před půl hodinou. Oukej, tak tady tedy přespíme.
Pokoj pro 7 lidí byl v pohodě, k tomu nemám výhrady.
Snad jen, že jsem se moc nevyspala. Díky/ kvůli klimatizaci mi totiž bylo hrozný vedro nebo zima podle toho, jestli na mě foukala nebo ne.
Pak vás vzbudí šváb běžící v noci po posteli a nakonec ráno zemětřesení. A pak musíte brzo vstávat kvůli lodi.

11. Zemětřesení už to bylo třetí v pořadí. Zatím největší bylo to v únoru, o kterém už jsem kdysi psala. Minulý týden tady bylo další, což bych asi ani nepoznala, kdyby mi to neřekla Lůca. Ale naušnice na nástěnce se houpaly.
A tohleto nedělní bylo vážně jenom mini zemětřeseníčko.

12. Zpátky ke Green Islandu. Ráno vstanete a venku prší. A to dost. Nasednete na loď okupovanou čínskými turisty. Když říkám čínskými, myslím mainland Čínu, ne Taiwance. Čínani jsou prostě burani. Vychování naprosto nulové.
Jízda lodí taky stála za to. Díky tomu, že bylo brzo ráno, většinu cesty jsem prospala. Probuzení už bylo děsivé. Vidět loď nahnutou a hladinu těsně u vás není úplně super zážitek.

13. Přijeli jsme na ostrov, sháněli bus a dostali ke slaným hot springům. Ty jsou akorát troje na světě. Tady, v Itálii a Japonsku.
Škoda, že pršelo jak z konve. Do toho, tam nebylo žádné jídlo na prodej. No moje nálada nebyla úplně vhodná pro komunikaci s ostatníma.

14. Díky dešti jsme tedy neviděli z ostrova nic. Pak jsme sedli do restaurace a dostali již zmiňovanou pizzu. A cesta zpátky.

15. Prvních 20 minut bylo peklo. Loď houpající a propadající se o několik metrů není můj šálek čaje. K tomu ještě lidé šavlující okolo. Vyřešila jsem to omotáním si šály okolo hlavy, ať nevidím ven, a puštěním ipodu na maximum, ať zároveň nic neslyším. Pomohlo to.

16. Cesta vlakem zpátky - no seats. Takže jsem seděli, dá se říct, na zemi. K tomu zpoždění asi 30 minut ( není to tady moc zvykem, ukazují zpoždění i když je jenom minutu).

17. Takže takový byl můj výlet na Green island, který by byl fakt parádní mít tam lepší počasí. Ale takhle můžu říct, že na tenhle víkend jen tak nezapomenu.

18. No nic, nevím o čem dál psát...tak přidám nějakou hudbu
Britská skupina Two Door Cinema Club mě okouzlila na první poslech a hrála mi celou dobu při psaní tohohle článku. Two Door Cinema Club - Something Good Can Work

19. A asijskou dívčí skupinu, která mě okouzlila, že členky vypadají i docela žensky Sistar - Alone

20. Svůj další příspěvek vidím až po příletu z Malajsie, následující týden mě totiž akorát čeká uzavření školy tady a sbalení všech věcí a přestěhování se do Kao.

Mějte se ;)

P.S.: Gratulace všem novým bakalářům :)

Oukej...

...už týden jsem si říkala, že bych sem mohla něco hodit. Bohužel (bohudík) jsem se poslední dobou nějak pořádně nedostala k noťasu, až dneska.
Poslední 2 týdny byly ve znamení cestování a poznávání. Když pak člověk dorazí na koleje, tak je rád, že je rád a jediný, co pořádně udělá, že napíše rodičům, že žije a jde si vyprat. Pak zase odjede pryč.

Protože jsem tak dlouho nepsala a mám ve všem chaos, není nic lepšího než opět splácat 20 bodů o všem a o ničem.

1. Pozorní čtenáři se povšimnou nového designu. Chytrým čtenářům dojde, že tohle moje práce asi určitě nebude. A taky není. Velké poděkování a pusa patří Michalovi.

2.  Není nic lepšího než zažít na Taiwanu své poprvé. Teď nechám na každém, co si pod tím představí. Mně je úplně jasný, co se většině lidem vybaví.
Vážení, o tomhle tenhle bod fakt nebude. Zas tak otevřená na svém blogu nebudu.
Tak třeba poprvý jsem ochutnala durian. Je to humus. Zaprvý, to neskutečně smrdí. V Kao to mají v ledničce. Když ji otevřete, vyvalí se na vás smrad k nezaplacení. Za druhý, to vypadá jak oslizlý knedlík. No a zatřetí to chutná hnusně.
Nebo člověk vidí poprvé v životě pandu naživo.
Nebo první srážka na scooteru. Dalo by se pokračovat na dalších 10 řádků, ale nechce se mi.

3. Proč mi uniklo, že Parov Stelar má nové album?
Komu to jméno nic neříká, ať si dá facana. Možná někomu se vybaví tohle video: Catgroove
Ale posílám ukázky z nového alba, které mě chytlo včera večer a stále se mě zuby nehty drží.
All Night, The Phantom (1930 version) atd...mohla bych pokračovat.

4. Už mám naplánovaný další výlet za hranice Taiwanu, ještě než odletím domů. Směr Singapur a Kuala Lumpur. Poslední týden s lidma z Kao a pak to potáhnem spolu s Miškou a Mexičankou Ivanou samy. A pak odlet domů.

5. Hrozně rychle to tady utíká. Snad ještě rychleji než Erasmus. Možná díky tomu, že cestujem, jak se dá. Byl lepší Erasmus nebo Taiwan? Už vidím, jak se mě doma lidi na to ptají. Nevím. Erasmus byl hlavně o pařbách, pláži a škole. Taiwan je o cestování a poznávaní a čínštině. Taky jsem na Erasmu byla většinou se zahraničníma lidma, tady žiju v takové české bublině. Neříkám, že se s Taiwancema nebavím, ale oproti loňsku je to mrtě rozdíl.

6. Je to hrozný, ale už přemýšlím, co budu dělat v létě. Pamatuju si, jak jsem loni nadávala, proč trčím v Čechách. Letos se vracím až v půlce července, ale stejně plán vůbec žádný nemám. Trochu mě to děsí.

7. Včera jsem opět skoro omdlela ve vlaku. Úplně nevím, co si to moje tělo vymyslelo za novinku, ale slibuju, že v Čechách půjdu za doktorkou. Takhle by to dál nešlo.
Aspoň na mě konečně sedí moje čínské jméno: Bílá krása neboli 白郁婷 (pěkně mi to pochvalte, dalo mi to práci to splácat dohromady). To, že jsem nějaká pobledlá mi dneska potvrdily i moje tutorky učící mě čínštinu.

8. První vážná bouračka a ztráta 2 zubů. Ne já, ale Honza z Kao. Vtipné to není. Ale když si večer vytáhnul své 2 nové zoubky, dal si je do hrníčku, ze kterého se pak napil, nešlo se moc nesmát.

9. Jsem ráda, že už většině z vás došly pohledy. Prozradím vám malé tajemství. Pohledy sice  zachycují krásu Filipín, ale jsou posíláné až z Taiwanu. Loni prý pohledy z Filipín vůbec nedorazily, tak jsem to radši vyřešila takhle.

10. Jak už jsem psala, poslední 2 týdny jsem objela dokola snad celý Taiwan. Minulý týden jsme si půjčili auto a jeli se podívat na národního parku a pak na východní pobřeží.

11. Na východě je to úplně jiná liga než život na západě. Příroda, hory vysoké 3000 metrů a spousta zájezdů s Číňanama.
Až na ty Čínany, kteří se chovají jak burani, to bylo skvělé. Přírodní horké prameny v řece, laguny, chrámy schované v horách. Ostatně mrkněte na fotky, které mám na FB.

12. A tenhle víkend jsem strávila v hlavním městě Taipei. Upřímně, od hlavního města jsem čekala víc. Daleko víc.
Když přijedete do Prahy a jdete po památkách, tak to má daleko hezčí atmosféru. Taipei vypadá jako každé jiné taiwanské město, akorát je větší.
Dobře, Praha nemá 2. nejvyšší budovu na světě a ZOO ve které je hlavní atrakce panda.
Taipei 101 má krásných 101 pater, což byste podle názvu moc nečekali. Můžete dojet nahoru nejrychlejším výtahem na světě až do 89. patra na vyhlídku. Dříve prý byl ten výtah ještě rychlejší, ale byl až tak hardcore, že lidé jedoucí v něm hromadně zvraceli. Proto už dneska tak rychle nejezdí.

A pandy v ZOO byly super. Stihli jsme je v době krmení, takže panda stavějící se na zadní, aby došla na visicí jablko byla skvělá atrakce. Moc turistické, ale chytla jsem se taky.

Za zmínku stojí ještě náš oběd, kde jsme si sedli před stůl se 2 grilama a mohli si objednat, co jsme si přáli sami ugrilovat. Svíčková, slanina, milión krevet, kukuřice, brambory a jako dezert asi 20 druhů zmrzliny. K tomu pití a pivo zadarmo. Nemáme se tady špatně, co?

13.  Objevila jsem další super písničku. Sakra, to nové album mě fakt baví.

14. Držím palce všem spolužákům státnicujícím následující týdny. Teda spíše spolužačkám. Kluky máme u nás na oboru asi 4.

15. Jsem tak trošku homesick. Hlavně po jídle. Začalo to nenápadně pár týdnů zpátky, kdy jsem se probudila po odpolední siestě v Kao na gauči a myslela si, že jsem u sebe v pokoji. Fakt nekecám. Ty velké polštáře, gauč a ještě světlo svítilo jak u mě doma. Ale stejně se mi nebude odsud chtít odjíždět. I když na druhou stranu...
Tyhle zahraniční pobyty mají prostě svoje pro a proti.

16. Už jsem vám psala o místní loterii? Každé 2 měsíce probíhá slosování všech účtenek a hlavní cena je 20 miliónů taiwanských dolarů, v přepočtu asi 12 miliónů našich. Vám říkám, že v květnovém slosování bude hlavní cena moje. Lůca už sbírání účtenek vzdala a dává mi je, takže se moje šance ještě zvýšila. Už v březnu jsem vyhrála krásných 120 korun. Sice jsem si je ještě nevybrala, ale mám na to až do července čas.

17. Mám za sebou i zkušenost s KTV. To je taiwanský způsob zábavy. Zaplatíte si místnost, kde můžetě pět, co hrdlo dovolí. Mezi řádky tím chci říct, že je to karaoke. Já se tam celkem slušně přežrala, napila pálenky a bylo mi dobře. Ani zpívat jsem nemusela.

18. Já vám jim sem prostě musím poslat: Oh Yeah. Hraje už popáté dokola a ještě několikrát dokola pojede.

19. Po 3 letech jsem si šla zaházet na koš. Nebylo to úplně ono, ale po chvíli se objevila stárá známá falešná forma a já si říkala, že ty basketbalové časy byly stejně super.

20. Přiznávám, že poslední body mi musela pomáhat Zůza, protože mě nenapadalo o čem psát. Díky Ti, děvče.
Ok, tak tedy píšu, že jsem si koupila dvoje boty na podpatku. V jednu chvíli jsem si řekla, že vyčnívám nad Taiwankama jenom o 10 cenťáků, tak že by to chtělo trošku přidat. Je to sranda. Akorát si mezi nima připadám jako ještě větší Godzilla.

Na závěr posílám pár fotek z poslední doby. Ani jedna z nich není moje, ale chtěla jsem vám aspoň ukázat jiné fotky, než které znáte ode mě.

Po muslimsku u buddhistického chrámu a obří žlutá ryba v pozadí

Kdo by  to byl řekl, že tohle je 3 měsíce stará fotka

Lahůdky na night marketu

Noční přístav v Kao

Opice, která nesnáší déšť a zrovna lilo.

Honza, Káťa, Kiki, Miška a Aleš u obratníku raka. Ano, MCR tady má své 3 členy.

Naše sestava v Taipei + rodiče taiwanského kamaráda u kterého jsme spali. Neuvěřitelně pohostinní a milí lidi.

Sestava na fesťáku

A nakonec jedna specialita. Při pročítání školního časopisu jsem našla fotku z lednové předodletové schůzky.

Mějte se ;)

P.S.: Tohle je durian :)