Ní hao

Neboli ahoj čínsky.

Za týden se mi v hlavě nahromadilo tolik myšlenek a poznatků, že se s nimi musím pochlubit. A protože jste loni měli hrozně rádi článek 20 (jsem líná sem dávat odkaz, hledej šmudlo), tak dneska to napíšu taky takovou formou.

1. Neumím řídit skútr. Je to hrozivé zjištění. O to horší, že všichni kolem mě (kromě Háni) už skútr mají. Nemůžu si půjčit auto? Prosím? Jsem ztracený případ. Avšak...já se nedám. Taiwanci to zvládnou, tak já taky. Budu si muset stáhnout nějaký motivační plakát od Barneyho.

2. Nejhorší věc na počasí na Taiwanu je to debilní vlhko. Před 2 hodinama jsme si vytřeli a stále máme mokrou podlahu. Žehličku na vlasy jsem mohla nechat doma. Ovce na 5 měsíců. Awesome. Nejspíš naší podlahu nasoukám do susičky na prádlo, aby konečně uschla.

3. Další hrozivé zjištění je to, že přes den nám na kolejích neteče teplá voda. S Lůcou jsme byly v posilovně a chtěly si dát sprchu, ale bohužel nám to není přáno. Omlouvám se těm, co jdou dneska večer se mnou na večeři.

4. Stále přemýšlím, jestli se skútr píše s Ú nebo s Ů a jsem líná si to vygooglovat.

5. Máme za sebou první 3 dny školy. Pondělní čínština nám dala docela zabrat. Mrs. Líu je docela hardcore. 2 hodiny jsme se snažili představit, zeptat se druhého na jméno a ve výsledku jsme v tom všichni měli hrozný guláš.
Včera jsme měli angličtinu s Američanem, kde jsme se jenom tlemili. Steven (učitel) si totiž celou dobu dělal akorát prdel z taiwanských studentů. Oni ti Taiwanci jsou takový zvláštní národ. Ale k tomu se ještě dostanu.
No a dneska jsem měla s Lůcou ráno němčinu a to byla taky sranda. Trošku za blbce jsme tam byly, ale my se do toho dostanem. Velkou výhodu máme v tom, že místní rádoby němčináři nedokážou říct polovinu německých slov. Tschechisch, ihrer a další lahůdky prostě neřeknou. Pak jsme měli volejbal, ale zjistily jsme, že učitel neumí ani slovo anglicky a navíc se celá hodina odehrává venku. V tom dopoledním vedru to není zrovna ideální. Volejbal jsme proto zrušily.

6. Mám čínské jméno. Znamená něco jako tichá krása, čehož si osobně vážím a nechám si to jednou vytetovat na ušní lalůček (až někdy najdu ty svoje znaky na netu, napíšu vám to).

7. O víkendu jsme byli v Kao za ostatníma, Dobrý to bylo, co si budem povídat. Jeli jsme na ostrov, prošli se po pláži, vyfotili jsme se s místníma (hrozná atrakce že jo, ti bílí nešikmoocí lidé), dali si zmrzku (po které nám všem doslova zmrzla huba) a večer šli pařit. Druhý den byl sice trošku hangover day, ale to nám přece nijak nebrání být stále stejně awesome.

8. Naše 5-členná skupina je banda bláznů. A já se omlouvám za to, že už nikdy nebudu normální. Opravdu mě to mrzí. Fakt. Promiňte.

9. Zítra si jdu barvit hlavu. Moje blonďatá ofina mě přestala bavit. Pravá asijská barva už na mě čeká. Doufám, že mi to nesežere vlasy.

10. Něco k těm Taiwancům. Můj první dojem je takový, že jsou všichni hrozně milí a hodní. A to opravdu. I když nic nerozumí, snaží se pomoct.
Ale pak mi přijde, že jsou jako neschopné, nesoběstačné loutky. Kluci bydlí třeba do třiceti u maminky a holky jsou takové malé roztomilé pipinky. Dneska, když jsem stála na němčině s ostatníma holkama, připadala jsem si jako Godzilla.
Taky se všichni chovají jako by jim bylo o 5 let míň. Takže trošku dětičky.
Jako ono to zní hrozně, když to takhle píšu (ještě když si to pročítám znova), ale po těch 10 měsících s Řekama, kteří jsou naprostý opak, mi to přijde docela masakr.
Taky (obzvlášť u nás na křesťanský škole) se všichni bojí porušovat nějaký pravidla. Všichni poctivě přes den študují, párty neznají a jdou nejspíš i brzo spinkat.
Avšak na silnicích se chovají jak naprostí blázni.

Ale kouknem se na Taiwance i z druhé stránky. Když jsme byli v Kao, tak tam jsou holky docela už otrkané a jsou to tak trošku *****. No prostě by šly s každým, kdo je ze západu. Taky smutná věc.

11. Když už jsem zabrousila do téhle části, budu pokračovat. Ráj pro kluky, peklo pro holky. Taiwanky na podpatečcích (a přesto stále menší než já) jsou kočky a kluci? Eine grosse Katastrophe!!

12. Taiwanci hrozně rádi všechno fotí, milují Hello Kitty a růžovou barvu. Proto jsem na FB označená asi na 30 fotkách z večeře, protože se vždycky najde někdo, kdo chce vyfotit, jak všichni společně papáme.No a Hello Kitty, jak už jsem říkala, nejspíš souvisí s tím, jak jsou tady hrozně dospělí. Pokoj vedle má na dveřích velkou růžovou záclonku s tou kočkou.

13. O víkendu mě nejspíš sežere opice. Možná půjdem s ostatníma na Monkey mountain, kde si tyhle zvířátka vesele běhaj. Ono vůbec celé je to tady ráj pro zvířata. Psi si vesele běhaj úplně všude ( i ve školní jídelně) a holky v Kao měly na bytě švába Manfreda. Škoda, že Manfred uvězněný v kelímku, jim umřel zrovna v den, kdy dostal tohle parádní jméno.
Nejvíc mě stejně dostávaj ti psi, díky mé panické hrůze z nich.

14. Stále nevím, jak se píše ten skútr.

15. Dneska jsme šli s Lůcou poprvé na oběd bez Taiwanců. A neobjednali si žádné pařátky. Hodně pomohly obrázky, které naštěstí na menu byly. Pak jsme zašly na čaj a ten jsme si taky vybraly dobře. Akorát nevím, co to byly za příchutě. Ono možná lepší někdy nevědět, co tady jíme.

16. Miluju tuhle písničku: Miles Kane - Come closer . Pusťte si ji a budete celý den chodit a zpívat si ji. Díky Luci.

17. Stále nemám fotky našich morčátek doma. Rodiče a technika, co na to jiného říct.

18. V neděli jsme jeli poprvé na skútrech z Kao do našeho kampusu. Taiwancům to trvá maximálně hoďku, nám to trvalo hoďky čtyři. Do toho začala být večer fakt kosa, takže jsme všichni přijeli pěkně prozmrzlí a unavení. Teda já a Háňa jsme seděly celou dobu jenom za našima řidičema, takže jsme nějak unavený nebyly. Jo někdo si to hold umí zařídit.

19. Prý se o nás tady na škole vykládá, že jsme letos dobrá parta. Ale jak už jsem dnes zmínila, my nejsme moc normální. Mj. Lůca projezdila Albánii vlakem; Jirka zase jel vlakem z Portugalska do Čech; Míra je fotbalista; Háňa nepotřebuje ani nikam jezdit, aby byla blázen a já jsem za poslední 2 roky taky moc doma nepobyla.
Podle mě normální člověk nepojede studovat na Taiwan, chce to přeci jenom trochu odvážnýho ducha.

20. Jdu googlovat ten skútr.

Mějte se krásně a příště zase napíšu něco smysluplnýho.

9000 km

Přibližně takovou vzdálenost mi našel Google mezi Pardubicema a Tainanem.

Zdravím Vás poprvé a rozhodně ne naposled z Taiwanu. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, rýže se vaří a kuřecí nožky na trhu se pečou.
Dnešní den vyhlašuju den odpočinku. Za celý týden toho bylo kolem mě opravdu hodně a tak se jenom válím na pokoji a spím.

Abyste měli přibližně představu, kde na ostrově se nacházím, posílám mapku pro lepší orientaci.

  

Vlevo na západním pobřeží místo s názvem Tainan (tady přesně jsem; 4. největší město - cca 700 tis. obyvatel). Dále pod Tainanem je město Kaoshiung (druhé největší město). Nahoře je pak hlavní město Taipei. To by pro začátek stačilo. 

Přesunu se na začátek našeho asijského dobrodružství a začnu letem. 10-hodinový let do Pekingu byl celkem v pohodě, až na to že jsem moc nespala. Ale pustila jsem si na letadlové televizi Burlesque a koncert Lady Gaga a nějaký ten seriál. Luxusní výběr, já vím, ale ono tam pořádné filmy moc nebyly. Zato čínských filmů tam bylo nespočet. A to mě nijak zvlášť nebere. 

Nad Pekingem se pozastavím. A nejen já, ale i tuna smogu. Při přistávání nevidíte vůbec nic, jenom hnědou barvu všude kolem. Čerstvý vzduch Čínani nejspíš znají jenom z vyprávění. Na pekingským letišti si projdete řadou kontrol a jste všude, ale opravdu všude na kamerách. Čínští pracovníci se taky se slušným chováním moc netrápí. Když jsem si sundávala mikinu kvůli procházení bezpečnostním rámem, zasekl se mi rukáv o hodinky a tak slečna dozorčí mikinu ze mě strhla. Kámoškám prohrabali celé tašky.

Výhoda letiště je to, že mají wi-fi zadarmo a pitnou vodu na každém rohu. Huráá wi-fi!! Bylo naše počáteční nadšení. Tak jsme všichni zapnuli noťasy, mobily a nadšení odpadlo. Facebook je v Číně zakázaný, stejně tak se nedostanete na svůj email.
K lepšímu obrázku, jak to tam asi vypadá, už jenom doplním to, že když jsme jeli autobusem do letadla, stál venku na každém rohu voják. Uniforma, poker face a opovažte se někdo něco provést.
No Čína asi není žádná sranda.

Ahoj Rusko

3-hodinový let z Pekingu do Taipei už byl v pohodě. Snad jen, že nám reálně hrozilo, že nestihnem vlak z Taipei do našeho města, díky zpoždění na ranveji. 

Po přistání přišel na řadu hon na letišti pro kufry (přišly všechny), spěch na autobus a hurá na vlak.

Teda rychlovlak. Pod pojmem vlak si totiž vybavím vlak mezi Pce a Hradcem, kožené sedačky a zimu. Pod slovem rychlovlak si vybavím tenhle ten jejich, který uháněl rychlostí 300 km/hod. Škoda, že byla venku tma a nešlo nic pořádně vidět.

Tajwanský rychlovlak (zdroj: Google)

Pak následovalo uvítání s Taiwancema, sushi, vlak do školního kampusu, ubytování a spánek. První noc jsem strávila s jednou Korejkou se kterou jsem si povídala 2 hoďky. Dala jsem jí českou korunu (která se jí hrozně líbila), taky nějakou eurovku a české kolonády. Na oplátku mi dala korejskou minci a korejské čokoládičky, které byly mimochodem vynikající. 

Druhý den nás přivítali ve škole, každý jsme se musel představit a povyplňovat nějaké ty přihlášky. Taky jsem se přestěhovala na jiný pokoj a bydlím s Lůcou.

Naší českou návštěvu tady ve škole berou hrozně vážně. Při přivítání nám pustili jakýsi film o Bohu, pastýřích a jeho ovečkách. To bych možná mohla zmínit, že jsem na křesťanské škole.
Žádný náboženský předmět sice nemám, ale na výběr jsme je měli.
Moje předměty po dnešku jsou: History of Taiwan, Chinese Reading, Chinese Conversation, German, Volleyball, English. První 3 předměty máme od zdější školy povinně, zbytek volitelný. Ta čínština se určitě hodí, protože jinak si tady moc neškrtnem. Letos by škola mohla být jednodušší než loni na Kypru. 

Další den jsme jeli vyřizovat taiwanské číslo a šli nakupovat do obchodu. Kluci neměli matraci, já hrnek, Háňa nic a Lůca pivo :D Jo, je nás tady pět. Správná pětka. A tlemíme se od rána do večera. Počkejte, jaké budu mít břišáky v červenci.

Naprosto vyřízený od smíchu

Bydlíme pospolu na kolejích. Teda pospolu ani moc ne. Kluci zvlášť na druhém křídle. Kdyby jste četli kolejní řád, docela byste se nasmáli. Nesmí se tady vařit, pít alkohol, vodit si návštěvy, navštívit kolej kluků a kluci nás atd. Možná proto už mi na stole stojí plechovka s názvem Taiwan Beer. A včera jsme zjistili, že v pátem a šestém patře (bydlíme ve druhém) je sporák. Taky oddělení kluci, holky funguje jenom první dvě patra a pak se tam dá v pohodě projít chodbou.

Jsem rebel. Ale v Bibli se přece nezakazuje vařit nebo mluvit s opačným pohlavím? Nebo ano? Nechci se do těchle náboženských debat pouštět, ale tyhle pravidla mi přijdou fakt na hlavu. Ani ledničku tu nemáme. Zato sladké krokodýlí čipsy ano. Včera si je Lůca koupila a je to fakt dobrota, bez které už nebudu moci nikdy žít.

Naše koleje

 Tímto se chtě nechtě dostávám ke zdejšímu jídlu. Jestli mi po příjezdu domů někdo uvaří rýži, tak mu to hodím  na hlavu. Začalo to už v letadle, kdy jsem ze 3 jídel měla 2x rýži. A pokračuje to tady. Nic proti rýží nemám, ale za 3 měsíce mi už rýže bude lézt krkem a ušima. Ale co, jsem na Taiwanu, tak se to dá čekat a nějak to zvládnu.

Moje první jídla tady byly docela v pohodě (až na ty jejich povedené čínské hůlky). Zlom přišel na night marketu, kde jsme si objednali stinky tofu.
Fakt se to tak jmenuje a fakt to smrdí. Navíc to ještě chutná hnusně. Ale aspoň jsme to zkusili a už se tomu můžeme vyhýbat.

Ale největší humus jsem zažila včera. "Den slizu" jsme to nazvali. Můj včerejší oběd bylo rybí maso ve slizu. Ono to má v čínštině nějaký hrozně cool název, ale já to nazvu takhle pro lepší představu.

A jako dezert jsme měli puding/tofu/cosi  podobné konzistence s fazolema. Teda já jediná to měla s citrónem a bez fazolí (po obědě už mě přešla chuť na větší experimenty).
Taky už jsme ochutnali mléčný čaj zvaný "bubble tea". Prostě čaj s mlíkem (díky loňské návštěvě Anglie mi tohle nevadí) se škrobovýma kuličkama na dně. Kuličky už mě tolik nezaujaly. Ale třeba si to časem zamiluju.

Večeře, snídaně a oběd - snídaně byla jediná bez rýže, avšak druhá možnost byly nudle. Oběd byl jediný s výtvorem z kachní krve.

Toť asi vše. Já se omlouvám za chaos tohohle článku, ale mám tolik myšlenek a zážitků v hlavě, že je takřka nemožné z toho vytvořit něco rozumného. 

O víkendu chceme jet za Káťou, Míšou a ostatníma do Kaoshiungu (budu tomu zkráceně říkat Kao, je to jednodušší). No a příští týden nám začíná škola. A cestování. A učení čínštiny. A volejbal. Bude toho spousta. 

Jinak samotní Taiwanci jsou hrozně milí lidi a taky hrozně stydliví. Koukejte na Taiwance, který projde kolem vás a on zaručeně sklopí hlavu. Ti odvážnější nás prosí, jestli se s nima nemůžeme vyfotit. A zas takoví prcci tady nejsou. Kluci jsou vysocí, tak jak já; holky menší, ale to i v Čechách. Teď to zní, jak kdybych byla obr. 

Nejzásadnější informace přicházejí na konec: kluci vykoumali, že jsou tady drahé kondomy (180 Kč za balení) a když uteče tyranosaurus Rex ze ZOO, musíte se schovat na stropě.

Toť vše, ozvu se zase příště ;)

P.S.: Kdyby měl někdo touhu  mi napsat, na přání vám pošlu taiwanské číslo. 

P.P.S.: Naše morče doma porodilo 2 malé morčátka. Až budou fotky, přidám je sem. 

Jsem zpět!

Po témeř 4 měsících se hlásím zpět s blogem.

Trošku jsem ho přestavěla, jak jste si určitě všimli.
Mým přestavbovým heslem se stalo staré, známé "v jednoduchosti je krása". Tudíž je design obyčejný zeleno-šedý (avšak barvama z fotek to tady bude určitě hýřit) a název je zkrácen na jednoduché Ve světě (obyčejná 2 slůvka, která vyjadřují přesný účel tohoto blogu).

Taky jsem přidala možnost sledovat blog pomocí e-mailu a možnost napsat pod článek komentář, i přesto že nemáte účet na Google.
I po změnách zde najdete všechny moje předchozí články, takže můžete zabrousit i do doby před 2 lety.

Já jsem tam třeba zabrousila a osobně bych chtěla zkritizovat své články z Kypru. Slibuju, že už si zde nebudu vylívat srdce a psát o blbostech.

Od podzimu se toho změnilo hodně. Od osobního života až po barvu mých vlasů. A v neděli se ještě změní moje bydliště, páč jedu na 5 měsíců na Taiwan. Tak se těšte, protože tohle bude teprv jízda!!