Kde všude se dá bydlet

Po hodinovém loupání pomela usedám spolu s ním a půllitrem zeleného čaje k noťasu a píšu další část blogu. Dnes na téma ubytování.

Ubytování jsme měly mít v našem hotelu, bohužel ne vždycky tomu tak bylo. Náš hotel je 3-hvězdičkový, takže plazmu, zlatý kliky a osobního maséra je zbytečné očekávat.
Hotel není klasicky stavěn ve stylu "výtah, 10 pater a v 8.patře slyšíte, co dělají Italové ve čtvrtým." Jednotlivé pokoje jsou rozmístěné po areálu a jsou seskupeny třeba po 2 nebo i po 10ti. Na jednu stranu je to super, že to nevypadá jak panelák, na stranu druhou areál hotelu je postaven v kopci. Ti, co se museli drápat až nahoru, si to v srpnových vedrech užili.

Náš první pokoj na jednu noc (už jsem o něm psala) byl tak někde uprostřed. Se Zuzou jsme se další den přestěhovaly na "našeho" pokoje. V něm byly 2 místnosti + koupelna + terasa. V jedné místnosti byla postel a skříně. V té druhé pak letiště, stůl a vstup na terasu. Tu první místnost si zabrala Zuza, ptž z předchozí noci, kdy jsme měly otevřený balkón kvůli vedru, se bála, že na ni skočí nějaká havěť. Mně to nevadilo, vidina rozvalování v letišti se mi zamlouvala.

Moje letiště

Terasa, později jsme bydlely v pokoji vedle a mohly tak kecat přes zeď

Bohužel rozvalování skončilo po 5ti dnech, kdy přijela Míša. Postel se rozdělila na 2. No a protože nám Míša další den odjela, opět jsem měla pokoj pro sebe a druhá postel mi sloužila jako noční stolek.
Asi den předtím než přijela Pauline jsem si na ní sedla a hned se sesunula k zemi. Upadla jí totiž noha :D
Dimitris slíbil, že ji opraví, ale nohu jenom dal zpátky. Takže když přijela Pauline a sedla si, stalo se jí to samé. Ani už nevím, jak se to dořešilo.
A nakonec přijela Celine, kterou dali taky k nám. Bydleli jsme teda 4 na pokoji pro 2. Holky už si neměly, kam dát věci a tak je nechávaly na zemi. Běžně se mi stávalo, že jsem zakopávala o jejich lehátka nebo nemohla najít boty. Holky se po pár dnech přestěhovaly na jiný pokoj. Etapa tohohle pokoje pro nás skončila po 6ti týdnech.

I když zvěsti o tom, že se budem stěhovat jinam, se šířily dřív. Já to slyšela z kuchyně, kdy se mě Spyros a Christos co chvíli ptali, jestli jsem viděla naše nové bydlení. Christos ještě tomu dodal korunu, když se mě ptal: "Už jsi tam viděla ty myši" COŽE?!
Takže zhruba po 6ti týdnech jsem přišla z práce na pokoj a holky na mě: "Během 10ti minut se máme přestěhovat" Tak tedy naházet všechno do kufru, pobrat oblečení ze skřině i s šatními ramínky a jde se do bunkru.

Kdo jste někdy byl na někdy na strahovských kolejích nebo na Blanici od VŠE, považujte to za luxus. V prvním momentě jsem myslela, že pojedu domů. Už samotný vstup mě dostal. Při stěhování do bunkru jsem potkala Tsambiku, která se mi snažila za tohle omluvit a že tam budem jenom 3 dny. Nakonec se ze 3 dnů vyklubalo dnů 14. Jednu výhodu to mělo a to, že tam byla pračka. Ale i s tou jsme si užily svoje. Buď nešla potom otevřit nebo se vypnula sama od sebe. A nebo prala Pauline. Tuhle příhodu vám povím (mužští čtenáři, kteří pračku viděli zdálky, ať ji ani nečtou)

Bunkr neboli vila, palác

našla jsem i videa s bunkrem (omluvte mobilovou kvalitu) - jedno je tady
druhé pak zde

Náš nejlepší obývák na světě, takový asi moc lidí nemá

Jak Pauline prala prádlo
První věc, co jsme dávaly vyprat byly košile a sukně do práce. Holky Francouzky byly na pláži, takže první pračku jsem dávala já se Zuzou. Pak přišly děvčata, že si taky vyperou. Pauline tam tedy naházela bílé košile, černé sukně, džíny, spodní prádlo, zkrátka všechno, co ji přišlo pod ruku. Pračka doprala a Pauline začala vytahovat: modré košile, černé sukně, batikované džíny a modré spodní prádlo. Se Zuzou jsme u vytahování bohužel nebyly, ale večer za náma přišla, že ta pračka je rozbitá, ptž jim obarvila všechny věci. Zuza stěží zadržovala smích a já se snažila vysvětlit, že smíchat všechny barvy a dát to na 60 stupňů nezaručuje úspěch. Pauline dodala, že takhle pere i její mamka a že je to v pohodě. Potvrdila mi to i Zuza, která za své au-pair pobyty ve Francii má s tímhle zkušenosti. Takže bacha na Francouze nebo budete mít batiku :)

Po 14ti dnech jsme se opět mohly přestěhovat zpátky do hotelu. A protože k nám přibyla Maria, nemohly jsme už bydlet na jednom pokoji. Francouzky s Marií bydlely na našem původním pokoji a já se Zuzou na pokoji vedle. Opět se mi tohle zamlouvalo, opět jsem totiž měla letiště sama pro sebe. Navíc to byl pokoj pro hosty, takže byl i hezčí. Bavily mě večery, kdy jsem seděla na zábradlí a všichni dohromady jsme kecaly s holkama přes zeď na balkóně. V ručníku nebo pyžamu, dyť to bylo jedno. Akorát Marie a její hudební vkus mě neskutečně žral. Oblíbila si totiž song letošního léta, který nemůžu ani vystát - viz zde

Na tomhle pokoji jsme vydržely asi 14 dní, pak k nám měla přibýt do pokoje nová animátorka Dorota, ale ta potom bydlela sama v bunkru. Vlastně...o Dorotě tady minule nic nebylo. Takže to napravuju teď. Dorota z Polska měla být animátorka pro hosty, ale byl to totální mimoň. Zaprvý neuměla vůbec anglicky. Animátor by měl něco umět kváknout a ona nebyla schopná ani toho. Když se mně a Zuze první den představovala, nedokázala stvořit ani jednoduchou anglickou větu. A zadruhý byla duševně někde v jiné dimenzi. Takoví ti lidi, co žijou ve vlastním světě. Ve škole tyhle typy potkávám běžně. Naštěstí tam vydržela asi jenom měsíc a na začátku záři se vrátila domů. Ani se s náma moc nebavila a většinu času trávila v baru, kde vesele popíjela a kecala s polskýma hostama.

Nyní se časově ocitáme přibližně v půlce srpna, takže sezóna byla v plném proudu. Opět byl hotel plný a my se musely stěhovat. Tentokrát jenom náš pokoj. Holky vedle zůstaly. A tentokrát jsme šly do jiného hotelu, který byl od toho našeho vzdálený asi 10 minut chůze. Odpadlo nám naše klasické "jít to práce minutu před." Hotel Belmare. Jak řekla Zuza - fucking hotel. Bydlely jsme tam totiž 2 dny a pak byly vykopnuty a musely se vrátit zpátky do našeho hotelu.
Důvodem vykopnutí byla totiž údajná návštěva 4 chlapů v noci na našem pokoji a rušení nočního klidu. Oficiálně řečeno. A nám samozřejmě tenhle důvod nikdo neřekl.
Pak to dopadlo tak, že Zuza si šla stěžovat Lucasovi, proč se pořád stěhujeme a ten na ní přišel s tímhle. Zuza koukala, nechápala, ptž vůbec nevěděla o co jde. Já byla zrovna v práci, takže jsem tohle nevěděla vůbec. Zuza mě pak málem zabila pohledem, ptž to byl jenom můj problém. Takže nastalo moje dlouhé vysvětlování - Zuzce, Lucasovi a zmíněným 4 chlapům. To tady rozepisovat nebudu, ptž nechci a na přání to někomu sdělím osobně. Jenom dodám, že to není pravda a že řekové jsou lháři. Nicméně jsme byly zpátky v našem hotelu.

Z hotelu Belmare mám pouze jedinou fotku a to jejich vtipné upozornění přilepené na zrcadle

A tam jsme díky bohu zůstaly až do konce. A to jenom díky tomu, že se nás zastala Fedra z recepce, která Tsambice řekla, ať už nás tam nechá.
Takže jsme až do konce našeho pobytu zůstaly v jednom pokoji pro hosty, bohužel dál od holek, ale zase blíž k baru.

Ještě jsem zapomněla zmínit náš boj se šváby a komáry. Komáři jsou svině a obzvlášť v Řecku jich je hodně. První dny se nedalo kvůli nim spát.
Možná tím důvodem bylo i to, že jsme neměly klimatizaci a musely otvírat balkón. Tsambika totiž řekla, že klimatizace je "too expensive" (její legendární věta). Nakonec jsme ji měly tajně díky Dimitrisovi.
Taky se šváby jsme bojovaly. Ale když to beru podle vzdálenosti mezi mnou a švábem, tak to byla spíš zákopová válka. Házela jsem totiž po nich boty ve snaze trefit se. :)

Snad jen dodám, že ramínka z našeho prvního pokoje šla celou dobu s námi. A k nim se nabalovaly další. Na posledním pokoji se tak sešlo asi 100 ramínek v jedné skříni, 5 různých skleniček a 20 ručníků (hotel dával na pokoje pro každého 2 ručníky). Taky zmíním naše úklidy se Zuzou, kdy jsme si šly půjčit smeták a mop a uklidily si. Uklízečky nám totiž neuklízely.
A toaleťáky jsme kradly. Vždycky pod rouškou tmy s mojí velkou školní taškou jsme běžely do místnosti pro uklízečky, ukradly celý balík toaleťáků a běžely zpátky. To byly dobré akce.

Tohle asi není nejveselejší kapitola, vím o tom. Byl to totiž jeden z těch větších problémů v Řecku. A mně se na tohle nevzpomíná dobře.
Nicméně se mějte krásně, užívejte sníh a já jdu pročíst průvodce Kyprem, najít nám ubytování na jednu noc a taky najít, kde se dají v téhle době koupit plavky :) o čem bude další část, ještě nevím, nechte se překvapit :)

Kamarádi, nepřátelé, idioti a ti ostatní

Ano, sice jsem slibovala, že další článek bude o ubytování, ale pak mi došlo, že spoustu věcí, které bych chtěla napsat, obsahují jména. A jména bez tváří nebo aspoň jednoduchého popisu nejsou nic. Proto chci představit všechny, na které si vzpomenu a krátce je uvést.

On y va, lidí kolem bylo hodně :)

Náš hotel nebyl veliký, měl kapacitu 220 hostů, takže personálu moc nebylo. Zatímco naproti nám byl obrovský hotel, kde pracovalo na stovku Čechů a Slováků a co jsme se potom bavili s recepčním, tak nechápal, jak v kuchyni můžeme mít jenom jednoho kuchaře. Ale ono to fakt stačilo. Ještě kdyby náš kuchař dělal, tak jak má, pak by mohl hrát se švábama karty :)

My stážisti, teda stážistky jsme byly nakonec čtyři. Vedle mě se tam objevily:
Zuzka: študující v Praze ekonomii. Byla 2x jako au-pair ve Francii, takže neměla problém s Francouzkama. Často tohle byla výhoda, když jsme si potřebovali říct něco, co by kolem ostatní nepotěšilo, řešilo se to přes Zuzu. S holkama si to povyprávěla ve fránině, mě to tlumočila a naopak. A to neměli šanci. Nikdo. Vlastně, Spyros rozuměl česky, když se snažil, ale tam se nám naskytla možnost použití ostravského a pražského dialektu a to by si moc neškrtl. Se Zuzou jsme spolu bydlely po celou dobu, spolu kradly toaleťáky, spolu se rozčilovaly a pařily. Nejlepší byly stejně naše večery s láhví vína, Pringles, milovanými cookies a nakradeným jídlem z kuchyně.

Do práce jedině s úsměvem

Z jediného společného výletu v Lindosu

Míša: Přišla, zapůsobila a odjela. Asi takhle bych popsala 2-denní pobyt Míši z Teplic. Asi po týdnu našeho pobytu jsme se dozvěděly, že přijede další Češka. Ze Zuzky jsem byla nadšená, tak jsem si říkala, že by to takhle mohlo pokračovat. Ale to, co přijelo, předčilo moje očekávání. Míša (těsně po matuře) dorazila jedno ráno.S půlmetrovými nehty, dlouhými blond vlasy a postavou krev a mlíko. Její vystupování mě dorazilo ve chvíli, kdy prohlásila, že jiné než černé kalhoty nenosí. A taky že zásadně chodí na podpatcích. Ve svých basketových trenkách a žabkách jsem si připadala jak největší looser na světě. Taky nám vyprávěla, jak půjde na UK na Právnickou fakultu. Nakonec z toho vyplynulo, že si tam jenom podala přihlášku. Jestli se viděla jako právnička jenom díky tomuhle, pak já jsem odborník přes anglický jazyk a literaturu. :)
Míša v agentuře řekla, že je jí jedno, kde bude pracovat, tudíž ji dali do kuchyně. Když kuchař viděl její nehty, nebyl nadšen. Nikdo nebyl nadšen. Zejména já a Zuzka. Ale projevily jsme se jako kámošky a chtěly ji vzít hned první den na pláž. Míša se nám 10x převlíkla (fakt nekecám) z jedněch minišatů do druhých apod. No budiž. Pláž jsme jenom prošly, ukázaly ji, kde co je a šly zpátky. Avšak večer to začalo. Míša píšící si deník a začínajc brečet, nám vypráví, jak si doma našla přítele a že se ji hrozně stýská. Celou noc brečela a já se nevyspala. Ráno přišla do práce oznamujíc mi, že jede domů, že se ji stýská po rodičích a příteli a že to tady psychicky nezvládne. Musela si koupit novou letenku a ještě ten den odjela. Takže výlet za 20 tisíc na Rhodos a ani v moři nebyla. A všechno platili rodiče. Ne, nebudu radši psát svůj názor.

Pauline: Další, kdo přijel byla Pauline z Toulouse. Ta dorazila asi 3 týdny po nás. Začala pracovat jako barmanka, později i na recepci, pak ji dali do restaurace a díky své rychlosti šla dělat do supermarketu, který patřil hotelu. Pauline je na první pohled krásná. Fakt že jo. A věděli to všichni, zejména italští animátoři z jiného hotelu ji milovali. Avšak jak se říká: "Krásná, ale hloupá", tohle byl přesně ukázkový příklad. Nad některými jejími myšlenkovými pochody zůstal rozum stát, nehledě na to, že při práci chodila jak na mole. V kuchyni ji Christo s Eleni hrozně rádi napodobovali. Díky tomu šla "makat" do supermarketu, kde největší nával tvořili 4 lidi. Pak se ale časem zlepšila a ke konci se s ní pracovalo skvěle. Pauline měla s sebou asi desatero šatů a dalších 20 ji přivezli rodiče, kteří se za ní přijeli podívat. No modelka. Co od Francouzky čekat. Byla milá and all that jazz, ale musím říct, že z té základní čtveřice jsem si s ní rozuměla nejmíň.


Celine: ta dorazila asi dva dny po Pauline. Prvně měla se mnou pracovat v restauraci, ale pak jí dali do kuchyně. Nebyla z toho štastná, ale nechala si to líbit. Až uplně na konci září pracovala se mnou v restauraci a poslední 3 dny pak v baru. Obzvlášť na tyhle 3 dny hrozně ráda vzpomínám. Já už v práci natrvalo skončila, tak jsem šla vždycky za ní, pila Sex on the beach a kecaly jsme. Se Celine jsem si rozumněla skvěle a hrozně si ji oblíbila. Příští rok se chystám ji navštívit do Paříže, od které bydlí kousíček. (Tímto prosím všechny zájemce o týdenní pobyt v Paříži příští rok se mnou, aby se hlásili co nejdříve. Děkuji a myslím to smrtelně vážně. Romantičtější nabídku už sem dát nemůžu ;))

Na mých narozeninách

Maria: dorazila v červenci a odjela v září. Původem z Běloruska, študující v Litvě. Nebo naopak. Už nevím. Márii dali prvně samotnou do baru, ale za 2 dny tam byl takový bordel, že i prase bylo králem čistoty oproti tomuhle. A tak šla dělat se mnou do restaurace. Občas s ní byla sranda, občas byla na zabití. To druhé spíš převažovalo. Svou popularitu si získala díky její simulaci zraněné ruky a svou schopností nabalovat i ty nejnechutnější chlapy v historii Rhodosu.

Samotnou její fotku jsem nenašla, proto je zde tahle se Celine a Pauline

To byli všichni stážisti. Přejdu tedy k ostanímu personálu hotelu a začnu kuchyní.
Jako hlavní číšník byl Spyros. Původem Albánec, o 2 hlavy menší než já. A hrozně chtěl být se mnou kamarád. Někdy až moc. Jednou mi nabídl masáž, kterou jsem odmítla pohledem "někdo jako ty, na mě šahat opravdu nebude." Už jenom to, že je menší mě neskutečně odrazovalo. Měl hrozně rád sexuální dvojsmysly. Ke konci už to ani nebyly dvojsmysly, ale jednosmysly (existuje takové slovo?) A měl doma 18-letou manželku. Nedokázal pochopit, proč nemáme se Zuzou přítele. Prý jsme si tam někoho měly najít. Stačilo by se prý jenom projít hodinu po ulici a už by jsme někoho měly. Proč to takhle nechodí i v Čechách? :) Ne, děkuji nějakého Řeka zapotřebí vážně nemám.

Ten postoj trénovala Zuza se Spyrosem celé září, ptž už nebylo co dělat :)

Napůl číšníci a napůl kuchařkou byla Viky, z Bulharska. Ta měla na starosti připravu a uvaření snídaně a večer byla číšnice. Viky měřila metr dvacet a trpěla napoleonským komplexem. Jednou jsme s ní šli do baru a to bylo: "Teď budeme 10 minut tady, pak pujdem na hodinu tam a pak se vrátíme." Ne děkuji pěkně, tohle nechci.


Co by byla kuchyně bez kuchaře. Náš se jmenoval Christo. Byl to fajn člověk, ale jako kuchař stál za prd. Někdy měl ale své světlé chvilky a jeho suvlaki, zapečené lilky byly skvělé. Ovšem byl hrozný lenoch a nejradši si vykuřoval a pil kafe místo, aby se staral o jídlo. Asi si mě oblíbil, protože když jsem se s ním loučila, ukápla mu slza. Chudák. Patřilo mu to, celé léto mě lechtal.

Christo s mým o 10 kilo lehčím já

Eleni patřila taky do kuchyně. Pracovala hlavně jako myčka nádobí, ale taky jako pomocná kuchařka. Ze všeho nejvíc ji ale šlo vrážení kudel do zad. Byla totiž velká kamarádka s majitelkou Tsambikou. Před tebou se tvářila v pohodě, ale pak jí navykládala neskutečný kraviny. Ale byla s ní sranda, to je fakt. Celé léto mi říkala "supermodelo". Hrozně mě to žralo, ale nedala si říct.

Opravdu dlouho jsem přemýšlela, zda tu fotku sem dát. Poslala mi ji minulý týden Celine a vypadám tam jako naprostý idiot. Eleni chtěla názorně ukázat jaký maj supermodelos břicha.

Hrozně super osobou byla Nektaria. Ta pracovala v baru a pořád byla skvěle naladěná. Já jsem s ní bohužel nikdy nepracovala, nemůžu ji až tak dobře posoudit. Ale bezpochyby to byla nejlepší osoba z celého hotelu.
Na recepci pak pracovaly Fedra a Antonie a Sáva. Fedra byla blázen a Antonie drbna a Sáva neskutečný vůl, jinak je tady rozpitvávat nebudu. V supermarketu pak pracoval Stamatis. Zezačátku jsem netušila jak se jmenuje a začala mu říkat Salamis. A to mu zůstalo.

A někoho nechutnýho jako je zahradník Fanny, či údržbář Dimitris ani zmiňovat nechci. I když Dimitrise bych mohla. Hrozně se nás totiž zezačátku snažil nabalovat. Se Zuzou nás zval kamsi do baru, ale nejely jsme. Jediný, kdo se chytl byla Pauline. Kdo jiný. Jela s ním někam na pláž na vodní skútry. Cestou zpátky ji dal ruku na stehno a zeptal se jí, jestli mu nechce dát pusu. Pauline odmítla a do konce pobytu v Řecku s ním už nepromluvila. S holkama jsme se tomuhle smály ještě týden.Prý ji potom napsal nějaký francouzský dopis, ale prý to bylo tak strašně napsaný, že ani rodilé Francouzky tomu nerozumněly.

Dostávám se k těm nejlepším nakonec a tím jsou naší vedoucí a manažeři.
Prvním z nich je Vasilis, manažer hotelu. Vasilis s náma uzavíral smlouvy a měl nám plánovat služby. Jenže asi po měsíci byl propuštěn. Nicméně, když jsme si stěžovaly agentuře, šlo to přes Vasilise. Nechápu teda, co se v zákulisí dělo, ale něco bylo špatně. Na konci září se zase objevil a měl nám vyplatit letenky. Zaplatil nám jenom polovinu a pak už radši zmizel, neodpovídal na e-maily ani telefony. Stále mi dlužíš 140 euro. Hajzle.
Druhým povedeným případem je Lucas, provozní hotelu. A i ten byl propuštěn. Měl totiž na starosti zásobování, akorát pořád někde něco chybělo. Avšak po čase se vrátil zpátky, ale zásobování už nedělal. Jaká byla tedy jeho náplň práce mi není zcela jasné.
A tím nejskvostnějším případem je Tsambika, majitelka hotelu. Prý v soukromí to byla skvělá ženská. Věřím tomu. Jednou měl její vnuk narozeniny, které se slavily na hotelovém dětském hřišti. Událost to byla veliká. Řekové, když něco slaví, tak pořádně a v co největším počtu lidí. Večer přišla do kuchyně, zrovna když jsme sklízeli večeři a přinesla zbytky dortů, zákusků a všeho možnýho. Všechno jsme to mohli sníst. Zdravá večeře dát si v 10 večer 3 obrovské kusy dortu :)
Taky dovolila Celine jíst v restauraci, když za ní přijel přítel Pierre. Jinak jsme měli něco takovýho zakázané.
Bohužel z toho profesního hlediska byla marná. Myslím, že i ta mrtvá moucha ležící vám na parapetě by to zvládla líp. Tsambika totiž hotel zdědila po manželovi a snažila se šetřit, kde se dalo. Například v červenci, když začínaly pravý řecký vedra, v restauraci nebyly klimatizace. Byly tam nějaký starý větráky, co nefungovaly. Potili se hosti, potili se číšníci, potili se všichni. Jenom Tsambika ne. Nechápu, jaký trik na to měla. Až potom, co se to vážně nedalo a Zuza si na tohle stěžovala, koupily se klimatizace. Díky bohu za ně.
Šílená to ženská, ale nikdo si nemohl stěžovat nahlas. Stežovat si nahlas = vyhazov = no money. A to si Řekové pracující jenom 5 měsíců nemůžou dovolit.

To by bylo zhruba ode mě všechno. Kolem bylo spoustu dalších lidí, na které si vzpomenu časem. I při psaní jsem třeba uplně zapomněla na Víky a dopisovala ji jako poslední. Ale měli jsme tam např.: i uklízečky, které se jmenovaly Niko, Riko a Pako. Dobře, tu poslední jsem si vymyslela. Příště už vážně o ubytování :) A slibuju, že to bude v dohledné době :)

Mami, můžu jet pracovat do Řecka?

Nápad odjet pryč na celé prázdniny se mi v hlavě zrodil ve chvíli, kdy se mé okolí začalo ptát, co budu dělat o prázkách. Tuším, že to bylo někdy v březnu. Rok předtím jsem po matuře celé léto proflákala a nijak mě tohle trávení volného času nenadchlo. A tak jsem jednu březnovou noc sedla k noťasu a začala hledat agentury. Na blind (naslepo, práci hledáte až přímo na místě) bych asi nejela. Přeci jenom agentura nám později v boji s vedením hotelu dost pomáhala.
Agenturu SWS group můžu fakt doporučit. Já s nima měla smlouvu na práci jako servírka nebo recepční. Osobně jsem radši chtěla recepční, aspoň by se mi to uznalo ve škole jako praxe. Ale vybral si mě hotel Saint George na pozici servírky. Tak tedy servírka. Sranda práce. A kdyby jste viděli ten můj bicák na pravé ruce uprostřed sezóny. Jak Arnold. Teď už ho bohužel nemám, doma už přece jenom 10 talířů najednou nenosím.
V Řecku začíná sezóna cca v polovině května a končí někdy v říjnu. Já měla nastupovat do práce 1. června, takže mých 7 zkoušek jsem dělala během 14-ti dnů. Byl to záhul, co si budem povídat. Některé jsem si i zopakovala (např.: makro, které se mi podařilo napoprvé zaspat), ale vyšlo mi to časově tak, že 5 dnů před odletem jsem měla volno a mohla se loučit se všema okolo.

Sbalit se na 4 měsíce byla pro mě trošku výzva, ale do Řecka moc tlustých svetrů nepotřebujete. 30. května jsem odlítala, zamavála na letišti naposled rodičům a Lucce a uvidíme se 1. října v noci.
Na letišti jsem se ještě seznámila se Zuzkou z Prahy, která letěla stejným letem a pracovala se mnou v hotelu. Letadlo moc plné nebylo. Zato bylo plné dětí. Přede mnou seděla blonďatá holčička s účesem a lá Kazisvět, která se do mě zamilovala. Na znamení našeho přátelství mi potom nabízela kousek ožužlaného rohlíku. Kdo by nevěděl, co je ten Kazisvět zač, najdete ho tady

V Praze bylo hnusné počasí.

Nad mrakama už bylo ale krásně.Před letištěm jsme si vzaly se Zuzou taxíka a hurá směr hotel. Od řeckých taxikářů nečekejte bezpečnou a pomalou jízdu. Opravdu ne. A k jejich prospěchu vidět policajty na silnicích je taky rarita.

Po hodině jízdy taxíkem jsme dojely k našemu hotelu, poznaly jsme recepčního/barmana Sávu. Zezačátku byl v pohodě, pak to byl malaka (kapitola o sprostých slovech se tady objeví v budoucnu). Přespaly jsme na jednom pokoji, ráno vstaly, abychom se mohly seznámit s naším manažerem Vasilisem a užily si poslední den volna. Taky jsme se přemístily na další pokoj, určený pro nás. Ale o ubytování zas příště. Můžete se těšit na článek mj. o neustálém stěhování, o bydlení v bunkru (vile, paláci) s nejkrásnějším obývákem na světě, bydlení v jiném hotelu (a následném vystěhování kvůli chlapům v pokoji) či zmínku o boji se šváby a komáry. :)

Náš první pokoj na jednu noc

Taky jsme zkoušely slibované wi-fi. Bohužel nebylo. Tak jsme chodily na net do baru. Ve spojení s koktejlem se pak píšou domů veselejší zprávy :)

Zeměpis je základ

Nebudu zdržovat svýma oblíbenýma barvama, budoucími jmény svých dětí apod. To, že studuju Management cestovního ruchu na UHK asi víte. Rozhodně si nemůžu stěžovat. Tahle škola mě baví ;)
K tomuhle mě odmala vedl taťka. Nenásilným způsobem mi pověsil do pokoje politickou mapu světa a dával za úkol najít např. Venezuelu a její hlavní město. A mě to vždycky hrozně bavilo. Jednou mi dal za úkol najít Čad a to si pamatuju, že jsem ho hledala asi 3 dny. To, že si právě tímhle prochází moje osmiletá ségra je jen ukázkou, že to s náma myslí dobře.
Ale velkou zásluhu na tom má i mamka, se kterou jsem šla cca v devítce do cestovky jenom pro katalog a hrozně se zamilovala do práce v cestovce.

Mezi moje cestovatelské sny patří delší dobu Macchu Picchu, Japonsko (miluju jejich kulturu, zahrady, jídlo...) a nově i Zanzibar. Tak kdyby jste mě chtěl někdo pozvat do těhle míst, rozhodně neodmítnu. :)
Letos jsem byla na 4 měsíce pracovně na Rhodosu v Řecku, v nejbližší době mě čeká 3-denní pobyt v předvánoční Vídni a příští rok 5 měsíců na studijním Erasmu na Kypru. Takže se máte na co těšit.

Dost bylo nudného žvatlání o ničem, jedem na Rhodos!!! :)

Začínám

Že i já si budu jednou psát blog mně fakt nenapadlo.

Avšak dneska mi konečně došlo, že se tak mooožná vyhnu otázkám typu: "Jak bylo tam a tam?" Tak tedy tenhle rádoby blog odkazuju svým přátelům, kterým věnuju z lásky všechny zažité příběhy a fotky. Kdo chce, ať si počte, zkritizuje, pochválí atd...:)

Poděkujte mojí nevrlostí a také bujně kvetoucí právě probíhající angíně, která způsobila, že nemůžu spát a píšu první řádky.
A co Vás tady bude čekat? Nejdříve bych měla představit sama sebe, ale pak Vás provedu svými zážitky z Rhodosu, následované Vánoční Vídní a příští rok třeba Kyprem a jinými. :)