Dnes o mém výletu do města Archangelos.
Do Archangelosu jsem se podívala zhruba po 14ti dnech pobytu v Řecku. Jela jsem nám totiž koupit sukně, v džínech se pracovat opravdu nedalo.
Město Archangelos je myslím 2. největší na Rhodosu a není u moře, takže tam spíš bydlí místní. A taky se tam dá nakoupit nejvíc věcí, oproti hl. městu Rhodosu, které je spíš zaměřené na turisty.
Když jsem se tedy v kuchyni ptala, kde koupit sukně, ihned mi všichni radili Archangelos. Takže jedno odpoledne jsem místo vyvalování na pláži, čekala 2 hodiny na bus a vydala se na první výlet na ostrově.
Busy na Rhodosu je super věc, za předpokladu, že zrovna jedou. Jízdní řád totiž občas říkal něco jiného, než ve skutečnosti bylo. Třeba mě osobně se pokaždé povedlo, že autobus, na který jsem čekala, prostě nejel. Zatímco Zuza vždycky jela v pohodě.
S hodinovým zpožděním jsem dorazila do Archangelosu (sakra dlouhý jméno, už mě to nebaví psát...místo slovo Archangelos budu odteď psát Květák :D ), ihned jsem tam našla obchod, vybrala sukně a mohla jsem jet zpátky.
Jenže když už jsem tam byla, tak jsem tam chtěla aspoň podívat. V průvodci jsem našla, že tam má být jakési Acropolis a to jsem chtěla vidět. To jsem ještě totiž nevěděla, že Acropolis je skoro v každém městě a znamená to cca hromadu kamenů a zbytky zdí na vyvýšeném místě.
Nebylo tam fakt skoro nic
Jak říkám, v Květáku nic zajímavého není.
Vydala jsem se na Acropolis. Cestou jsem nepotkala skoro žádného domorodce, natož turistu. A jak si tak jdu cestou necestou, slyším za sebou štěkot. Nijak mě to nezastavilo a bylo mi to jedno. Akorát se ten štěkot blížil, tak jsem se koukla za sebe a za mnou běžel malý kříženec čehosi. Začal na mě vyskakovat a jako největší bonus mě kousnul do nohy do lýtka. V tu chvíli mě napadlo jenom jedno slovo a to...tady radši prezentovat nebudu. Druhá věc mě napadla, kdy mi dá ten zmetek pokoj, protože mu asi jedna noha nestačila a sápal se na druhou. Pomalu jsem se snažila ustupovat pryč a nakonec to díkybohu vzdal a utekl. Hledat majitele bylo zbytečné, protože ani nevím odkud se vzal a kam zmizel. Tím hůř pro mě.
S krvavou nohou jsem ale stejně chtěla vidět ten blbý Acropolis. Po 5ti minutách pomalé chůze (trošku ta noha začala bolet, ale nic vážnýho) mě zastavili 2 cca 8letí kluci ležící pod stromem. Celou společnou konverzaci mám pořád v hlavě a tady je (omluva němčinářům, ale tohle si dokážete přeložit):
Kluci: Hey, what´s the time?
Já: It´s 7 pm.
K.: Ok, Where are you from, you are beautiful.
J.: From Czech, thank you.
(začala jsem odcházet)
K.: Do you want fuck?
J.: What? :D
(v naprostém výtlemu jsem už radši šla pryč)
K.: Wait! I love you
J.: Jo já vás taky kluci....
I přes bolavou nohu jsem se hodně slušně pobavila a nutno říct, že měli kluci kuráž. A uměli velmi důležité a užitečné fráze. :D
Nakonec jsem viděla i Acropolis, což byla opravdu hromada šutrů a cestou dolů jsem radši zvolila jinou cestu, ať nepotkám ty 2 šašky a milého pejska znovu. Když jsem byla v centru, našla jsem první bar, dala si kafe a ptala se číšníce, jestli jsou psi na Rhodosu nebezpeční (slovo vzteklina jsem si zrovna nemohla vybavit). Čísnice prvně nechápala, tak jsem ji ukázala celé zakrvácené lýtko. Trošku se holka zděsila, přinesla mi dezinfekci, náplast, pomohla mi najít lékarnu a za odměnu dostala vysoké dýško ode mě.
Acropolis
Nedávno jsem viděla film, ve kterém se tvrdilo, že špatné věci chodí ve trojících. Na tenhle povedený výlet to sedí dokonale. Martinka je totiž pořád zvyklá, že MHD jezdí co chvíli a dostane se všude kam chce, ale tady to fakt neplatí. Když jsem se totiž dívala v 8 večer na bus zpátky, žádný už zpátky nejel. Sranda. Tak nic no, pojedu taxíkem. Jenže ono je v Květáku problém najít i taxík, díky tomu, že tady moc turistů není. Takže bylo 9 večer a já tam pořád trčela.
Nakonec jsem se donutila jít na policejní stanici, sehnat si číslo na taxík. To mi sice dali, ale taxíkáři mi telefon nebrali. Dopadlo to tak, že před budovou policajtů se mi nabídl jeden pán, že mě tam hodí. To byl sakra risk. Sedla jsem si dozadu za spolujezdce na tzv. čestné místo a doufala, ať mě kdyžtak zabije rychle, ať to moc necítím. Nakonec se z něj vyklubal policajt, tak mi spadl obří Acropolis ze srdce :)
V hotelu jsem pak hned na recepci hlásila, že mě kousnul pes a jestli musím do nemocnice nebo kam. Naštěstí měl hotel svého doktora, který přijel, mrknul na nohu a hrozně se divil, že ji mám kousnutou jenom na jedný straně. Protože kousnutí bývá většinou na obou stranách nohy. Bylo to tím, že jsem v před psem instinktivně s nohou uhnula. Ale stejně jsem dostala injekce a na týden antibiotika.
Nejhůř tohle nesli rodiče doma, kteří se přímo zděsili a chtěli, abych se vrátila domů aspoň se nechat očkovat proti vzteklině. Ale nic takového jsem nechtěla.
Takže druhý den jsem ráno nastoupila do práce sice s novou sukní, ale s obrovskou náplastí přes nohu. Někteří hosté se mě ptali, co se stalo a v kuchyni si ze mě dělali akorát srandu, Eleni se Spyrosem na mě štěkali a Christo pak pronesl otázku, podle které se jmenuje dnešní článek. Moje odpoveď je z názvu asi tak víc než zřejmá.
Od té doby se psům vyhýbám klidně i mrňavým čivavám. Vidět, jak vám někdo zuřivě hryže do nohy není zrovna příjemný. Dodám, že vzteklinu nemám, ale mám po tom malém hajzlovi památku na noze.
Takový byl tedy můj první a poslední výlet do Květáka :D
Vy se mějte krásně a já se jdu vrátit ke španělštině :)
Žádné komentáře:
Okomentovat