Italiano, Anglikáno a...Poláci

Po týdnu stráveném převážně v posteli (skolila mě nemoc) jsem tady zase. Původně měl být článek v duchu mé protivné nálady, ale všechnu jsem si vybila při odpoledním zápočtu z Překladatelství (v mém vymyšleném anglickém příběhu všichni hrdinové co mohli, tak umřeli), takže bohužel dnes O práci servírky a o hostech mile, pěkně a přátelsky.

Jako servírka jsem nikdy nepracovala. Hlavním důvodem bude moje šikovnost. Ani tak nerozbijím talíře, jako spíš zraňuju sama sebe. Pořezané prsty, popálené ruce či pád ze schodů doma nikoho nepřevapí.
Takže jsem si vždycky vybírala práce v kanceláři, kde největší zranění je tak akorát secvaknutí koníkem (Co vy frajeři z Čech, víte, co to znamená? Dneska jsme se o tom bavili ve škole :))

Můj pracovní den v Řecku celý červen začínal od 6.50 do 15.00. Zezačátku jsem tohle nenáviděla, v září jsem tyhle směny chtěla zpátky. V restauraci jsem musela pracovat na 2 jídla denně. Takže to bylo buď: 7.00-11.00, 11.00-15.00,18.00-22.00 a jedno v jaký kombinaci. V září jsem pracovala na obědy a večeře a to je nejhorší možnost, co může být. Nestihnete totiž vůbec nic, ani k moři pořádně nemůžete. V tomhle byla kombinace snídaně+oběd k nezaplacení. Ve 3 jsem mohla všem zamávat a jít se válet na pláž nebo někam jet.

Pohled na bar a restauraci (nahoře)

Hned na začátku jsme objevili drobný problém a to, že nám agentura neřekla, že si máme vzít košile a černé kalhoty/sukni. Tsambika nám teda koupila aspoň obyč trička pro začátek. I když ony to nebyly obyč trička, ale značkový. Já Diesel a Zuza Armani jeans :)
A pracovaly jsme v džínách. To se nedalo. Po 2 týdnech jsem si připadala jak krůta v troubě a musela jsem nám jet koupit sukně do města Archangelos. Z tohohle města jsem si kromě sukní přivezla i averzi na psy (článek o tomhle povedeném městě tady bude příště). Nicméně sukně jsme měly a mohly jsme aspoň trochu žít.

Práce se na každé jídlo trochu lišila. Na snídani jsem třeba musela příjit dřív a odnést jídlo z kuchyně do restaurace. Zatímco před obědem kolem jedenácté po mně Spyros chtěl umýt v restauraci okna. A dobře věděl, že tenhle úkol nesnáším ze všeho nejvíc. Pak mi ho nedával a okna myly buď Pauline nebo Maria. A před večeří jsme prostíraly stoly venku, kde se přes den ubrusy nedávaly.
Pak jsem samozřejmě měla na starosti úklid restaurace, stolů atd...Šlo hlavně o zvyk a všechno si to zapamatovat. První měsíc se mnou byl v restauraci vždycky Spyros, abych to tam nezmotala. On byl vlastně hlavní číšník, takže všechny stížnosti padaly na jeho hlavu. Oblíbená vlastnost Řeků je nic nevysvětlovat. Spyros dostal v červenci na 2 dny volno a v restauraci jsem byla se Zuzou. Když pak přišel, málem nás zabil. Ale kdyby se blbec na 5 minut zastavil a řekl nám, že musíme udělat objednávku zboží, že musíme doplnit vodu támhle a zase támhle ji vylít, tak by ho neubylo. Časem jsme to potom věděly, takže jsme pak na konci problém neměly a často jsem pak pracovala místo něj. Hmm šéfka restaurace, luxus :)

Takhle narváno tam bylo ke konci září. V červenci/srpvnu byly všechny stoly obsazené.

Zuza nudu v baru vyřešila po svém :)

Dostávám se ke své (ne)šikovnosti. V červnu jsem vzala ze stolu 2 talíře, skleničku a dobrý. Pro Spyrose to byla sranda mě pozorovat. Sám totiž pracuje jako číšník 10 let, tak se mu to řeklo. Nakonec jsem se vymakala, že bych mu i konkurovala. I když ty svině nože my padaly furt. I talíře a skleničky. Hlavně v těch dobách bez klimatizace v restauraci to šlo jedna báseň a skleničky v rukách prostě nedržely. Po jednom rozbitém talíři, který mi spadl v srpnu na nohu, mám ještě teď památku na nártu.

Taky sem můžu přidat, že jsem se vždycky nejvíc zmazala. Třeba celý hrnek čokolády jsem na sebe vylila a pak si ze mě dělali v kuchyni srandu a chtěli mě strčit do myčky na nádobí. Tu si představte jako myčku na auta, ale v menším měřítku (a samozřejmě s talířema a ne s autama). Boty jsem tam zničila třeba troje. Moje milovaný baleríny padly po prvním měsíci. Vždycky se je ještě snažila nějak spravit, ale když už nich pomalu koukal palec, bylo nutné se jich vzdát.

Fakt jsem tam dřela :)

Celkově můžu říct, že u práce servírky jde jenom o zvyk. Na začátku vás bolej nohy, ruce a nezvládáte a pak už je to rutina. Otravná rutina. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem si to zkusila.

Nejlepší servírky na světě. Na fotce jsou ještě moje první boty. RIP

No a nyní jsou na řadě hosti. Na hosty jsem se vždycky snažila být milá a ochotná. Jasně, že ne vždycky to jde, ale fakt jsem se snažila.
Hosty jsme měli akorát troje. Italy, Angličany a Poláky. A ještě 2 Čechy, Vlaďku s Petrem, kteří bydlí 10 let kousek od Londýna a na dovče byli s kamarádama z Anglie. A pak teda 3 Francouze a to byli rodiče od Pauline a pak Pierre, Celinin přítel.

Italové: celkově jich bylo nejmíň. Italové jsou známí tím, že chtějí všechno perfektní. Všechno. Nelíbil se jim třeba papírový ubrus, musel se vyměnit za látkový. Na jedny Italy vzpomínám hrozně ráda. Přijeli hned v červnu, takové 3 starší páry. Už jenom to, že jeden Ital vypadal jako inspektor Clouseau z filmů o Růžovém panterovi, filmy které miluju a znám nazpaměť ("Kato, kde jsi ty žlutá opice??") u mě stoupli na oblibě. Často si se mnou povídali na snídani a když pak odjížděli, loučili se se mnou, objímali a přáli mi hezké prázdniny.
Dalšími Italy pak byla rodina nafoukanců, kteří si na recepci stěžovali, že se personál hotelu málo usmívá. Díky nim jsme byli 2 týdny v křečovitém úsměvů. Kolikrát si říkám, že mi musel zákonitě zůstat.
A posledním Italem, který stojí za zmínku je Roberto. Rozvedený 50-letý Roberto, který mě každý den někam zval. A jenom mě. Dopředu říkám, že z toho nic nebylo. Jednou si třeba náhodou na obědě nechal na stole klíče ("Sakra, to tady beztak nechal ten Ital") a po obědě, když byla restaurace zavřená, tak pro ně přišel. Tolik lichotek jsem v životě neslyšela. Předposlední den mě zval na pokoj ("Martina, you and me tonight in my room with champagne"). Díky Bohu, že tam byl jenom na týden. Bohatě mi to stačilo.

Angličané: moji nejoblíbenější hosté. Mohli být mladí, staří, divní, prasata....ale vždycky, opravdu vždycky byli slušní. Pokaždé poděkovali, pozdravili a chovali se k nám normálně. Jsem z toho pořád v šoku, že vůbec nějaká taková národnost existuje. Angličanů si pamatuju opravdu hodně od dětí z června (třeba malá tlusťoučká holčička, co vypadala jako prasátko) přes střední věk (někteří mi fakt chyběli, když odjeli) až po starší páry, např.: pár co mně a Celine nechal každý večer na stole 2 eura. Za 4 dny jsme si přivydělaly.
Ano, tenhle národ mě vážně potěšil a z Řecka mám s nima jenom dobré zkušenosti.

A poslední na řadu přichází invaze Poláků. No, co k nim říct.
V hotelu jich bylo nejvíc. S některými jsem se skamarádila (např.: červnoví z Wroclavi nebo sprnoví z Katowic). Oproti Francouzkám jsme se Zuzou měly jazykovou výhodu. Já asi ještě větší, ptž mám v Polsku řadu známých.
Byla tam jedna 5-členná rodina, která byla skvělá a po jejich odjezdu nám bylo se Zuzou šíleně smutno. Potom v září tam byla další super rodina, stále se usmívající a milá. Při odjezdu mě objímali a říkali, že si mě oblíbili nejvíc z celého hotelu. V takových momentech mi bylo vždycky fajn.
Ale Poláci když zjistili, že jsme Češky, mluvili jenom polsky. Od července jsme totiž všichni nosili jmenovky (mě se třeba Angličané ptali odkud jsem, ptž Martina je přeci i anglické jméno. I Italové se ptali, jenže Zuzana je poměrně jasné jméno. Zuza potom radši Polákům říkala, že je z Albánie) Vlastně Poláci mluvili hlavně polsky. I na Pauline. Přeci když někam jedu, tak se naučím aspoň základní slovíčka (pivo, zmrzlina, víno apod...). Ale to oni vůbec. Prostě jeli polštinu a když jsem naschvál řekla, že nerozumím, tak mi to zopakovali znova polsky, ale hlasitěji.
Taky v restauraci se chovali neskutečně. Na dveřích jsme měli jasně napsáno, v kolik se otvírá a oni si dovolili vlézt tam klidně i o půl hodiny dřív a chtít jídlo. To, že nezdravili, neděkovali, prostě nic, mě neskutečně rozčilovalo.
Tak jenom pár exemplářů:
Byla tam jedna hoodně početná banda, a z ní si mě jeden pán oblíbil. To bylo furt "Dobré ráno Martinka jak se dnes máme?, Chceš pomoct Martinka?...stačilo by si myslím :)

Ovšem nejlepší exemplář jsem si nechala na konec aneb Karaoke man :))

Karaoke man
Byla už skoro polovina září a v restauraci jsem pracovala já se Celine. Christos seděl dole v baru, takže všechno jsem měla na starosti já. I jídlo. Naštěstí v restauraci bylo pár lidí, tak to bylo v pohodě. Byla tam právě i jedna 6-členná parta o pár let starších Poláků. Byly jsme zrovna se Celine vzadu v místnosti pro zaměstnance. Místnost pro zaměstnance byla rovnoběžně s jídelnou, ale aby se do ní dalo z jídelny dalo dostat, muselo se projít celou kuchyní a kolem místnosti s myčkou. V pohodě si tam sedíme, kecáme a najednou v kuchyni slyším kroky. Asi Tsambika nebo Lucas. V pohodě to nebylo, ptž vždycky musel zůstat někdo v restauraci. Jenže tím, že tam skoto nikdo nebyl, tak to nebylo potřeba. Místo mých milovaných bossů se ve dveřích objevil jeden Polák jenom v květovaných kraťasech a žabkách bez trika (celý léto jsme je vyháněli z jídelny, když přišli bez trička...tak jsou idioti, aby takhle chodili na jídlo?). Málokdy se mi stává, že nemám vůbec co říct, ale tohle byl přesně ten moment. Mám ho zabít nebo se smát? A když dodal, že se omlouvá, že je vevnitř, ale že se potřebuje zeptat kde je tady v blízkosti karaoke bar, měla jsem blíž k tomu zabití. Celine se smála. Já potom taky, ale vidět to někdo z bossů, tak můžu rovnou balit kufry. Pochopím, že malý děti byly zvědavý a chtěly se jít mrknout do kuchyně, ale aby dospělý, racionálně uvažující jedinec vlezl do kuchyně jenom proto, že si chtěl večer zakrákorat písně z Pomády...to je i na mě vážně moc....:)

Příště na téma Archangelos. Ozvu se až příští týden a to minimálně s jedním řeckým + jedním vánočním článkem. Mějte se a já jdu dohánět všechny resty z tohohle týdne :)