Parties

Někdo na Štědrý den spí do jedenácti, někdo od rána kouká na pohádky a někdo píše blog. Poděkujte za to mojí sestřicce, která mi ráno v 7 vlezla do postele, ať okamžitě vstávám ("Marťo, vstávej, dneska už přijde"..."Luci, ale Ježíšek nechodí v 7 ráno"..."Já vím, ale musíme se na něj nachystat"). No tak se tedy chystám na příchod Ježíška a s vánočkou v puse píšu blogísek.
Dnes bude o všech zajímavých akcích a večerech.

Moje osobně nejoblíbenější večery byly na terase s vínem tekutým a hroznovým, Pringles a cookies. Těch bylo hodně a se Zuzou jsme probraly úplně všechno.
Další hromadu večerů jsme strávily v jednom baru, kde jsme měly slevu, díky tomu, že jsme řekly, že pracujem v hotelu. Nevím, jak v ostatních částech Řecka, ale na Rhodosu platí, když řeknete, že tam pracujete, dostanete v barech, restauracích parádní slevy. Někdy i v obchodech. Koncem září na mě prodavač mrknul a měla jsem všechny suvenýry za polovinu :)
Ale zpět k baru. Bar byl skvělej a výběr koktejlů ještě lepší. Jejich seznam byl asi na 6 A4, takže napoprvé člověk jenom kouká a přemýšlí, který název mu zní nejzajímavěji. Za prázdniny jsem ochutnala koktejly všech barev, chutí a názvů.

V našem oblíbeném baru, na finále MS ve fotbale.


To byly ty časté večery. Teď přejdu k těm unikátním.

Jedním z nich byla Řecká noc ve vedlejší vesnici. Byl začátek července a pro turisty jsou často pořádány tyhle večery. Na naši první Řeckou noc jsme razily já, Celine a Zuzka, Pauline byla bohužel v práci. Na Řecké noci to probíhá tak, že uprostřed určené plochy jsou muzikanti a tanečníci v krojích a ti tancují tradiční řecké tance. Kolem téhle plochy jsou pak stolky, židle, stánky se suvlaki a bary, kde si sednete koukáte a bavíte se s cizincema nebo s hostama z hotelu, které jsme náhodou potkaly ve stejném baru.



Když se podíváte pozorně, tak uvidíte mě s kratšíma vlasama, ale v naších hlavách máme ozdoby z koktejlů. Já windsurfaře a Celine zelené střapátko :)

Řecké tance vypadají na první pohled jednoduše, ale není to tak. Většinu tanců se lidé drží za ruce a tancují jenom nohama. Po 2 pivech nás vytáhli starší Angličaní na parket (byl to sice beton, ale vytáhli nás na beton zní hrozně). Každopádně už nám to tak jednoduché nepřišlo. I když sranda to byla, protože jsme tam byli za hrozné trotly.
Takže první Řecká noc se povedla na jedničku. Ale to ráno...ach to ráno...

Musela jsem jít do práce na 7 a moji milí, povím vám, že takhle zle mi ještě nikdy nebylo. Nebo bylo, ale nemusela jsem od rána pracovat 8 hodin. Když mě ráno Spyros viděl, začal se neskutečně tlemit. Já musela připravovat snídani, takže takový tác s párkama jsem nemohla ani vzít. Žaludek by to nezvlád.
Nakonec mě Spyros poslal dozadu si na chvíli lehnout. Místo abych běhala po restauraci, spala jsem s hlavou na stole někde v kuchyni. To jsem si fakt řekla, že už nikdy nebudu pít. Vydželo mi to asi týden no. A nejdivnější na tom je, že jsme ani moc nepily. Každá 2 piva, 2 koktejly a 2 panáky. Jestli to bylo tím vedrem? Fakt nevím, ale personál z hotelu jsem pobavila slušně, když mě viděli spící v kuchyni.
Ten den jsem první jídlo měla až večeři :)

Druhá řecká noc byla na konci srpna. To už jsme šly všechny 4 + Pierre, Celinin tehdejší přítel. Já už jsem na sebe dávala bacha, minulá zkušenost mi stačila a navíc ráno jsem měla šéfovat restauraci. Za to Zuza měla další den volno a tak řádila. Opět jsme tancovali v kruhu na řecké písně, opět jsme vypadali jak utečenci z ústavu a opět nám to bylo uplně jedno. Naší francouzští přátelé odjeli dřív a se Zuzou jsme šly zpátky pěšky. 2 kiláky, to není moc. Jenže tuhle trasu jsme šly nejmíň hodinu. A byla to sranda. Ale o tom vám víc poví fotopříběh.

Cestou jsme dělaly neskutečně kraviny a fotily se všudemožně.



Nicméně hl. hrdinkou je Zuza, která se chtěla vyfotit tak, že bude ležet na popelnici (to, že to nejde udělat, jsem si nechala pro sebe a jenom zvědavě čekala)

Jak měla problém s koordinací, zakopla, spadla do něčeho a z toho se vyklubala žlutozelená barva :D

A šla s touhle nohou až do hotelu


Zuziny žabky, barva už nešla smýt, tak je měla takhle hezky barevné :))

Takže takové byly Řecké noci. Pak teda ještě jedna byla v polovině září, ale už nebylo moc turistů, tak jsme tam ani nešly.

Zmíním ještě bary v jiné vedlejší vesnici. Tam byl bar, jméno jsem právě úspěšně zapomněla, ve kterém byl obrovský bazén se skokanským můstkem, skákací hrad a tancovalo se tam baru. Tak jsem tancovala na baru a málem spadla. Ani už nevím, kdo mě zachránil. Na ten skokanský můstek jsme si se Zuzou brousily zuby dlouhou dobu, ale nakonec skočila jenom ona. Můj důvod byly jednak čočky a ten druhý "Tam nahoru mě nedostaneš"

A taky jsme navštívily největší diskotékové kluby, které byly v okolí. Moje oblíbená činnost to není, ale Spyros měl jednou dobrou myšlenku, když říkal: "Tady tě nikdo nezná, takže si můžeš dělat, co chceš". Pravda, řadu věcí bych v Čechách neudělala, ale na Rhodosu to bylo všem jedno.
Ty dva diskotékové kluby byly od sebe vzdálené asi 10 metrů, takže se dalo mezi nimi přebíhat. Nebyly postavené jako velká hala, ale spíš na otevřeném prostranství. V tom jednom měly nejdražší koktejly na celém Balkánu a ještě navíc hnusné.
V tom druhém se v polovině července konala Swimming pool party. Uvnitř byly napuštěné asi 4, 5 dětských bazénků, ve kterých jste mohli řádit. Tohle byla skvělá akce. Fotky bohužel přidat nemůžu, protože Pauline měla plavky, které ji úplně nesedly a fotky odhalují víc, než by chtěla.

Ze Swimming pool party jsem našla pár fotek, na kterých nejsme vidět v plavkách. Problém vyřešen :)



No a pak jsem zažila týden, kdy jsem se seznámila se skupinou polských hostů a každý večer jsme jeli někam pít. Krutý týden. Trhla jsem si s nimi i rekord, když jsem po jednom večeru šla spát ráno v 9 :)

Polští hosté a týden bez pořádného spánku


To byly asi všechny večery, co se mi vybavily. Ty večery v klubech se odehrávaly od června do konce srpna. Pak už tam nebylo moc lidí, bary byly prázdné a byla to nuda. Jen dodám, že v barech to začíná žít po půlnoci, před ní je všude pustoprázdno.Takže když už někam jdete, běžte v jednu v noci :)
Jasně, že kromě klubů byly i večery, kdy jsme jenom chodily večer na pláž a kecalo se do rána. Ale ty zas tak zajímavé nejsou. I když...dozvěděla jsem se spoustu věcí.



Pro dnešek vše a odcházím se dívat na pohádky. Díky všem čtenářům, že máte odvahu pokaždé odkaz rozkliknout a přečíst; díky svému textovému editorovi Gustovi (naučil mě pravidlo mě/mně :D); díky svým 3 múzám, které jako první o blogu věděly a odsouhlasily jej. Všem Vám přeju krásné svátky; Ježíšek ať Vám donese, to co si přejete nejvíc a ať Vám nezaskočí kost z kapra. Všem posílám pusu. Pa ;)

Archangelos finish?....YES

Odkládám aspoň na chvíli učebnici španělštiny (příští týden zápočet jupíí jej) a přidávám další článek, ať to stihnu aspoň do konce roku.
Dnes o mém výletu do města Archangelos.

Do Archangelosu jsem se podívala zhruba po 14ti dnech pobytu v Řecku. Jela jsem nám totiž koupit sukně, v džínech se pracovat opravdu nedalo.
Město Archangelos je myslím 2. největší na Rhodosu a není u moře, takže tam spíš bydlí místní. A taky se tam dá nakoupit nejvíc věcí, oproti hl. městu Rhodosu, které je spíš zaměřené na turisty.
Když jsem se tedy v kuchyni ptala, kde koupit sukně, ihned mi všichni radili Archangelos. Takže jedno odpoledne jsem místo vyvalování na pláži, čekala 2 hodiny na bus a vydala se na první výlet na ostrově.
Busy na Rhodosu je super věc, za předpokladu, že zrovna jedou. Jízdní řád totiž občas říkal něco jiného, než ve skutečnosti bylo. Třeba mě osobně se pokaždé povedlo, že autobus, na který jsem čekala, prostě nejel. Zatímco Zuza vždycky jela v pohodě.
S hodinovým zpožděním jsem dorazila do Archangelosu (sakra dlouhý jméno, už mě to nebaví psát...místo slovo Archangelos budu odteď psát Květák :D ), ihned jsem tam našla obchod, vybrala sukně a mohla jsem jet zpátky.
Jenže když už jsem tam byla, tak jsem tam chtěla aspoň podívat. V průvodci jsem našla, že tam má být jakési Acropolis a to jsem chtěla vidět. To jsem ještě totiž nevěděla, že Acropolis je skoro v každém městě a znamená to cca hromadu kamenů a zbytky zdí na vyvýšeném místě.

Nebylo tam fakt skoro nic

Jak říkám, v Květáku nic zajímavého není.

Vydala jsem se na Acropolis. Cestou jsem nepotkala skoro žádného domorodce, natož turistu. A jak si tak jdu cestou necestou, slyším za sebou štěkot. Nijak mě to nezastavilo a bylo mi to jedno. Akorát se ten štěkot blížil, tak jsem se koukla za sebe a za mnou běžel malý kříženec čehosi. Začal na mě vyskakovat a jako největší bonus mě kousnul do nohy do lýtka. V tu chvíli mě napadlo jenom jedno slovo a to...tady radši prezentovat nebudu. Druhá věc mě napadla, kdy mi dá ten zmetek pokoj, protože mu asi jedna noha nestačila a sápal se na druhou. Pomalu jsem se snažila ustupovat pryč a nakonec to díkybohu vzdal a utekl. Hledat majitele bylo zbytečné, protože ani nevím odkud se vzal a kam zmizel. Tím hůř pro mě.
S krvavou nohou jsem ale stejně chtěla vidět ten blbý Acropolis. Po 5ti minutách pomalé chůze (trošku ta noha začala bolet, ale nic vážnýho) mě zastavili 2 cca 8letí kluci ležící pod stromem. Celou společnou konverzaci mám pořád v hlavě a tady je (omluva němčinářům, ale tohle si dokážete přeložit):

Kluci: Hey, what´s the time?
Já: It´s 7 pm.
K.: Ok, Where are you from, you are beautiful.
J.: From Czech, thank you.
(začala jsem odcházet)
K.: Do you want fuck?
J.: What? :D
(v naprostém výtlemu jsem už radši šla pryč)
K.: Wait! I love you
J.: Jo já vás taky kluci....

I přes bolavou nohu jsem se hodně slušně pobavila a nutno říct, že měli kluci kuráž. A uměli velmi důležité a užitečné fráze. :D
Nakonec jsem viděla i Acropolis, což byla opravdu hromada šutrů a cestou dolů jsem radši zvolila jinou cestu, ať nepotkám ty 2 šašky a milého pejska znovu. Když jsem byla v centru, našla jsem první bar, dala si kafe a ptala se číšníce, jestli jsou psi na Rhodosu nebezpeční (slovo vzteklina jsem si zrovna nemohla vybavit). Čísnice prvně nechápala, tak jsem ji ukázala celé zakrvácené lýtko. Trošku se holka zděsila, přinesla mi dezinfekci, náplast, pomohla mi najít lékarnu a za odměnu dostala vysoké dýško ode mě.

Acropolis


Nedávno jsem viděla film, ve kterém se tvrdilo, že špatné věci chodí ve trojících. Na tenhle povedený výlet to sedí dokonale. Martinka je totiž pořád zvyklá, že MHD jezdí co chvíli a dostane se všude kam chce, ale tady to fakt neplatí. Když jsem se totiž dívala v 8 večer na bus zpátky, žádný už zpátky nejel. Sranda. Tak nic no, pojedu taxíkem. Jenže ono je v Květáku problém najít i taxík, díky tomu, že tady moc turistů není. Takže bylo 9 večer a já tam pořád trčela.
Nakonec jsem se donutila jít na policejní stanici, sehnat si číslo na taxík. To mi sice dali, ale taxíkáři mi telefon nebrali. Dopadlo to tak, že před budovou policajtů se mi nabídl jeden pán, že mě tam hodí. To byl sakra risk. Sedla jsem si dozadu za spolujezdce na tzv. čestné místo a doufala, ať mě kdyžtak zabije rychle, ať to moc necítím. Nakonec se z něj vyklubal policajt, tak mi spadl obří Acropolis ze srdce :)
V hotelu jsem pak hned na recepci hlásila, že mě kousnul pes a jestli musím do nemocnice nebo kam. Naštěstí měl hotel svého doktora, který přijel, mrknul na nohu a hrozně se divil, že ji mám kousnutou jenom na jedný straně. Protože kousnutí bývá většinou na obou stranách nohy. Bylo to tím, že jsem v před psem instinktivně s nohou uhnula. Ale stejně jsem dostala injekce a na týden antibiotika.
Nejhůř tohle nesli rodiče doma, kteří se přímo zděsili a chtěli, abych se vrátila domů aspoň se nechat očkovat proti vzteklině. Ale nic takového jsem nechtěla.

Takže druhý den jsem ráno nastoupila do práce sice s novou sukní, ale s obrovskou náplastí přes nohu. Někteří hosté se mě ptali, co se stalo a v kuchyni si ze mě dělali akorát srandu, Eleni se Spyrosem na mě štěkali a Christo pak pronesl otázku, podle které se jmenuje dnešní článek. Moje odpoveď je z názvu asi tak víc než zřejmá.
Od té doby se psům vyhýbám klidně i mrňavým čivavám. Vidět, jak vám někdo zuřivě hryže do nohy není zrovna příjemný. Dodám, že vzteklinu nemám, ale mám po tom malém hajzlovi památku na noze.
Takový byl tedy můj první a poslední výlet do Květáka :D

Vy se mějte krásně a já se jdu vrátit ke španělštině :)

Zmrzlá Vídeň

I když bych se měla chystat na Vánoční večírek UHK, z tepla domova už mě dneska nikdo nedostane. Taky na to nemám náladu, protože dnešek byl jeden velký error - opět jsem nekoupila žádný vánoční dárek, Ferrari má díky líným sousedům špatnou geometrii a nejede tak rovně, ale doprava a na posledním zeměpisném úterku jsem usnula a přišla o povídání o Toskánsku. Ale zavzpomínám na povedený minulý pátek + víkend a tenhle článek věnuju Vídni.
Přemýšlela jsem, jak tenhle článek napsat a tak tedy nebudu popisovat uplně všechno a přesné trasy kudy jsme šly, ptž by to bylo nadlouho, ale vypíchnu aspoň některé momenty, které stály za to.

V předvánoční Vídni už jsem byla asi 5 let zpátky na jeden den s gymplem. Jediný co si pořádně pamatuju, byla zima v zahradách Schonbrunnu. Letos jsem vyrazila společně se Zuzou ze školy na 3 dny, abychom mohly všechno projít.

Výlet nám zezačátku nebyl přán. Začalo to v pátek ráno, kdy jsme si daly sraz v Praze - Florenci, odkud jsme měly jet busem se Student Agency. Já jela vlakem, Zuza busem z HK. Chválím České dráhy že i přes ranní chumelenici dojely včas. A nadávám na silniční dopravu, která způsobila to, že Zuza nedojela včas a i když se hnala přes celou Prahu, žlutý autobus Student Agency nám ujel. Takže jsme stály na Florenci obě nasraný a nadávaly na sakra hodně nepříjemnou stewardku, kterou slovo slušnost minulo velkým obloukem. Tak tedy huráá na vlak.
Po příjezdu do Vídně - Meidlung jsme začaly hledat hotel. Po půlhodinovém hledání jsme v ulicích začaly mrznout, ale hotel pořád nikde. Díkybohu že Vídeňáci jsou milí a ochotní lidi. Prvně nám pomohla paní přímo na ulici a pak na poště další. Dokonce i mapu nám vytiskla. Nutno říct, že obě uměly fakt dobře anglicky a neprobíhalo to jak v Čechách, kdy na cizince koukaj, jak na blázny a pak je pošlou na přepážku č. 4. Aspoň takhle to dělá máma v bance :)
Hotel nalezen, my přihlášeny u slovenského recepčního a huráá si do pokoje aspoň na chvíli odpočinout. Ještě jsme teda musely pokoj vyměnit, ptž ten původní nebyl uklizen. To už jenom dovršilo všechny počáteční trable. Pak už naštěstí žádně nebyly a my si výlet užily.

V pátek jsme ještě vyrazily směr centrum na trhy, a pak dál ke Stephansdomu. První věc, co jsme na trhu koupily byl punč. Padla i moje oblíbená věta: "Zweimal Punsch bitte" Asi někdo ví, že k punči vždycky dostanete hrnek. Doma jsem už měla vínový, ale ten bohužel padnul za vlast, když jej sestra hodila na zem. Letošní tmavě modrý je tedy jeho nástupce. Ovšem uplně první věc, za co jsme utratily eura, byla Vídeňská karta. Tuhle věc doporučuju, pokud jedete do rakouské metropole na více než 1 den. Za 18,50 euro dostanete kartu na MHD na 3 dny a slevovou knížku, kde jsou slevy na vstupy do muzeí, do obchodů, restaurací atd.

Trošku mě letos zklamalo, že na radnici nebyly známé adventní okýnka, kdy 24.prosince bývalo největší okno na věži uprostřed.

V pátek byla v H&M Fashion Night. Mezi regálama zpíval boyband a všichni dostali občerstvení zdarma.

V pátek večer jsme tedy dorazily zpátky do hotelu, vypily každá sedmičku vína, pojedly sekanou a ve 2 ráno šly spát.
Musím zmínit i naše role. Já jako Vrchní mapař a fotograf a Zuza jako Vrchní zasobovač a krmič. Vážení, co ta holka měla s sebou, to nechápu. Nejvíc mě dostala, když z kufru vytáhla rychlovarnou konvici, celý chleba a šišku sekané.

V sobotu ráno jsme v hotelu posnídaly ( žádná sekaná, ale pěkně čerstvé pečivo v jídelně) a vydaly se směr Schonbrunn. Z toho si vybavuju akorát tu zimu před lety a ani tentokrát to nebylo jinak. Jenže nás nějaká kosa nezaskočila, každá jsme byla nabalená jak na severní pól (4 vrstvy + zimní bunda). A když už jsme tam byly, šly jsme na prohlídku dovnitř.
I když na začátku prohlídky bylo milion lidí a vyřvávala tam italská průvodkyně o Francescovi tak, že nešlo vůbec slyšet audioprůvodce, co měl každý u ucha; pak se dav rozplynul a bylo to boží. Hlavně ty poslední místnosti, které jsou na tom větším a dražším okruhu jsou fakt nádherné. Bohužel tam byl zákaz focení, takže fotky z vnitřku nemám. Vlastně jednu joo. Ale po jejím pořízení mě zatkli, strčili do žaláře a celý den mučili (samozřejmě kecám, ale jak to bylo doopravdy neřeknu) :)

Jediné foto z Schonbrunnu.

Po prohlídce Schonbrunnu a zahrad jsme se přesunuly do Prateru. Kdysi jsem tam byla na celý den jenom na atrakcích a docela mě zajímalo, co je v zimě otevřené. Bylo otevřené ruské kolo. Pro Zuzu byla projížďka zážitek, pro mě peklo. Mám totiž strach z výšek, takže když jsme se zastavili uplně nahoře a foukal vítr tak, že i celá kabina se nakláněla, bylo to pro mě nejdelších 10 minut za poslední dobu.


Po Prateru přišel na řadu Hundertwasser house. Na gymplu jsme o něm tenkrát učili, tak jsem byla zvědavá. Na vlastní oči je ještě zajímavější, než na fotkách. A zaujalo to nejspíš i Hermanna, který se tam podepsal do dlažby.



Na závěr dne přišel Belvedere. Ten se dělí na Horní a Dolní Belvedere a v každém je jiná výstava. V tom Horním je tuším, že výstava umění 19. a 20. století a v Dolním se výstavy mění. A do kterého jsme šly my?
Jo, do Dolního. A odtud si společně se Zuzou odnášíme největší zážitek z Vídně. Výstava Zeit und Gegenzeit za 7 euro nás poslala do kolen. V první místnosti se nacházely žárovky, které se namáčely buď ve vodě, mlíku nebo naftě (či nečem podobném). Celou dobu jsem se nevyjadřovala, kde jsme se to vlastně ocitly, ale v předposlední místnosti, kde bylo asi 100 stolků s televizemi položenými na bok a ukazující jeden a ten samý záběr na šicí stroj, jsem minutu nechápavě hleděla a pak se ptala Zuzky: "Ty vole, kde to jsme?" V poslední místnosti pak byly 3 židle s neonovým pruhem, ale já už byla duchem uplně mimo, že už mě to ani nepřekvapilo. Takže jsem myslela, že nejsem zas tak kulturní barbar, ale po téhle výstavě asi jsem, ptž to byl šok, co se považuje dneska za umění. Asi taky uspořádám výstavu v Belvederu, přijdete na ni někdo?? :)
Přikládám video, abyste nebyli o nic ochuzeni.

Horní Belvedere

Dolní Belvedere

Poté (stále ještě v mírném šoku) jsme prošly další trhy před Karlskirche a naprosto mrtvé jely do hotelu.


V neděli jsme pak odjížděly až odpoledne, takže jsme dopoledne prošly ještě centrum, nakoupily pár blbostí na trhu, daly další punč a koupily si na cestu zpátky sacher ("Zweimal Sacher bitte"). Tentokrát už jsme jely tak, jak jsme měly, tudíž busem.

Ve Vídni je 6 tras metra. Každé je jinak barevné. Tady na fotce zrovna Zuza a fialová linka U2.

Našly jsme i největší šálek na kávu :)

V Praze se pak rozloučily a huráá do domovů.
Takže klasická otázka posledních 2 dnů: Jaká byla Vídeň? Byla božíííí :))

Příště zpět k Řecku. Pro mě nastal poslední týden ve škole a kromě toho, že je zápočtový, tak je i rozlučkový. Ve čtvrtek večer se loučím s většinou spolužáků. Některé tváře uvidím v lepším případě v červnu/ v horším v září. Uáááá, to je konec. A taky už mám termíny zkoušek. 5. ledna jdu rovnou na dvě. Ještě větší uáááááá. Mějte se a já jdu dodělat novou nástěnku na téma Vídeň (koupila jsem si boží pohled, který zasluhuje vystavit) :)
P.S.: Blogspot nahrává fotky v otřesné kvalitě. Zejména ta první radnice je strašná. Ve skutečnosti je fotka daleko hezčí ;)

Italiano, Anglikáno a...Poláci

Po týdnu stráveném převážně v posteli (skolila mě nemoc) jsem tady zase. Původně měl být článek v duchu mé protivné nálady, ale všechnu jsem si vybila při odpoledním zápočtu z Překladatelství (v mém vymyšleném anglickém příběhu všichni hrdinové co mohli, tak umřeli), takže bohužel dnes O práci servírky a o hostech mile, pěkně a přátelsky.

Jako servírka jsem nikdy nepracovala. Hlavním důvodem bude moje šikovnost. Ani tak nerozbijím talíře, jako spíš zraňuju sama sebe. Pořezané prsty, popálené ruce či pád ze schodů doma nikoho nepřevapí.
Takže jsem si vždycky vybírala práce v kanceláři, kde největší zranění je tak akorát secvaknutí koníkem (Co vy frajeři z Čech, víte, co to znamená? Dneska jsme se o tom bavili ve škole :))

Můj pracovní den v Řecku celý červen začínal od 6.50 do 15.00. Zezačátku jsem tohle nenáviděla, v září jsem tyhle směny chtěla zpátky. V restauraci jsem musela pracovat na 2 jídla denně. Takže to bylo buď: 7.00-11.00, 11.00-15.00,18.00-22.00 a jedno v jaký kombinaci. V září jsem pracovala na obědy a večeře a to je nejhorší možnost, co může být. Nestihnete totiž vůbec nic, ani k moři pořádně nemůžete. V tomhle byla kombinace snídaně+oběd k nezaplacení. Ve 3 jsem mohla všem zamávat a jít se válet na pláž nebo někam jet.

Pohled na bar a restauraci (nahoře)

Hned na začátku jsme objevili drobný problém a to, že nám agentura neřekla, že si máme vzít košile a černé kalhoty/sukni. Tsambika nám teda koupila aspoň obyč trička pro začátek. I když ony to nebyly obyč trička, ale značkový. Já Diesel a Zuza Armani jeans :)
A pracovaly jsme v džínách. To se nedalo. Po 2 týdnech jsem si připadala jak krůta v troubě a musela jsem nám jet koupit sukně do města Archangelos. Z tohohle města jsem si kromě sukní přivezla i averzi na psy (článek o tomhle povedeném městě tady bude příště). Nicméně sukně jsme měly a mohly jsme aspoň trochu žít.

Práce se na každé jídlo trochu lišila. Na snídani jsem třeba musela příjit dřív a odnést jídlo z kuchyně do restaurace. Zatímco před obědem kolem jedenácté po mně Spyros chtěl umýt v restauraci okna. A dobře věděl, že tenhle úkol nesnáším ze všeho nejvíc. Pak mi ho nedával a okna myly buď Pauline nebo Maria. A před večeří jsme prostíraly stoly venku, kde se přes den ubrusy nedávaly.
Pak jsem samozřejmě měla na starosti úklid restaurace, stolů atd...Šlo hlavně o zvyk a všechno si to zapamatovat. První měsíc se mnou byl v restauraci vždycky Spyros, abych to tam nezmotala. On byl vlastně hlavní číšník, takže všechny stížnosti padaly na jeho hlavu. Oblíbená vlastnost Řeků je nic nevysvětlovat. Spyros dostal v červenci na 2 dny volno a v restauraci jsem byla se Zuzou. Když pak přišel, málem nás zabil. Ale kdyby se blbec na 5 minut zastavil a řekl nám, že musíme udělat objednávku zboží, že musíme doplnit vodu támhle a zase támhle ji vylít, tak by ho neubylo. Časem jsme to potom věděly, takže jsme pak na konci problém neměly a často jsem pak pracovala místo něj. Hmm šéfka restaurace, luxus :)

Takhle narváno tam bylo ke konci září. V červenci/srpvnu byly všechny stoly obsazené.

Zuza nudu v baru vyřešila po svém :)

Dostávám se ke své (ne)šikovnosti. V červnu jsem vzala ze stolu 2 talíře, skleničku a dobrý. Pro Spyrose to byla sranda mě pozorovat. Sám totiž pracuje jako číšník 10 let, tak se mu to řeklo. Nakonec jsem se vymakala, že bych mu i konkurovala. I když ty svině nože my padaly furt. I talíře a skleničky. Hlavně v těch dobách bez klimatizace v restauraci to šlo jedna báseň a skleničky v rukách prostě nedržely. Po jednom rozbitém talíři, který mi spadl v srpnu na nohu, mám ještě teď památku na nártu.

Taky sem můžu přidat, že jsem se vždycky nejvíc zmazala. Třeba celý hrnek čokolády jsem na sebe vylila a pak si ze mě dělali v kuchyni srandu a chtěli mě strčit do myčky na nádobí. Tu si představte jako myčku na auta, ale v menším měřítku (a samozřejmě s talířema a ne s autama). Boty jsem tam zničila třeba troje. Moje milovaný baleríny padly po prvním měsíci. Vždycky se je ještě snažila nějak spravit, ale když už nich pomalu koukal palec, bylo nutné se jich vzdát.

Fakt jsem tam dřela :)

Celkově můžu říct, že u práce servírky jde jenom o zvyk. Na začátku vás bolej nohy, ruce a nezvládáte a pak už je to rutina. Otravná rutina. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem si to zkusila.

Nejlepší servírky na světě. Na fotce jsou ještě moje první boty. RIP

No a nyní jsou na řadě hosti. Na hosty jsem se vždycky snažila být milá a ochotná. Jasně, že ne vždycky to jde, ale fakt jsem se snažila.
Hosty jsme měli akorát troje. Italy, Angličany a Poláky. A ještě 2 Čechy, Vlaďku s Petrem, kteří bydlí 10 let kousek od Londýna a na dovče byli s kamarádama z Anglie. A pak teda 3 Francouze a to byli rodiče od Pauline a pak Pierre, Celinin přítel.

Italové: celkově jich bylo nejmíň. Italové jsou známí tím, že chtějí všechno perfektní. Všechno. Nelíbil se jim třeba papírový ubrus, musel se vyměnit za látkový. Na jedny Italy vzpomínám hrozně ráda. Přijeli hned v červnu, takové 3 starší páry. Už jenom to, že jeden Ital vypadal jako inspektor Clouseau z filmů o Růžovém panterovi, filmy které miluju a znám nazpaměť ("Kato, kde jsi ty žlutá opice??") u mě stoupli na oblibě. Často si se mnou povídali na snídani a když pak odjížděli, loučili se se mnou, objímali a přáli mi hezké prázdniny.
Dalšími Italy pak byla rodina nafoukanců, kteří si na recepci stěžovali, že se personál hotelu málo usmívá. Díky nim jsme byli 2 týdny v křečovitém úsměvů. Kolikrát si říkám, že mi musel zákonitě zůstat.
A posledním Italem, který stojí za zmínku je Roberto. Rozvedený 50-letý Roberto, který mě každý den někam zval. A jenom mě. Dopředu říkám, že z toho nic nebylo. Jednou si třeba náhodou na obědě nechal na stole klíče ("Sakra, to tady beztak nechal ten Ital") a po obědě, když byla restaurace zavřená, tak pro ně přišel. Tolik lichotek jsem v životě neslyšela. Předposlední den mě zval na pokoj ("Martina, you and me tonight in my room with champagne"). Díky Bohu, že tam byl jenom na týden. Bohatě mi to stačilo.

Angličané: moji nejoblíbenější hosté. Mohli být mladí, staří, divní, prasata....ale vždycky, opravdu vždycky byli slušní. Pokaždé poděkovali, pozdravili a chovali se k nám normálně. Jsem z toho pořád v šoku, že vůbec nějaká taková národnost existuje. Angličanů si pamatuju opravdu hodně od dětí z června (třeba malá tlusťoučká holčička, co vypadala jako prasátko) přes střední věk (někteří mi fakt chyběli, když odjeli) až po starší páry, např.: pár co mně a Celine nechal každý večer na stole 2 eura. Za 4 dny jsme si přivydělaly.
Ano, tenhle národ mě vážně potěšil a z Řecka mám s nima jenom dobré zkušenosti.

A poslední na řadu přichází invaze Poláků. No, co k nim říct.
V hotelu jich bylo nejvíc. S některými jsem se skamarádila (např.: červnoví z Wroclavi nebo sprnoví z Katowic). Oproti Francouzkám jsme se Zuzou měly jazykovou výhodu. Já asi ještě větší, ptž mám v Polsku řadu známých.
Byla tam jedna 5-členná rodina, která byla skvělá a po jejich odjezdu nám bylo se Zuzou šíleně smutno. Potom v září tam byla další super rodina, stále se usmívající a milá. Při odjezdu mě objímali a říkali, že si mě oblíbili nejvíc z celého hotelu. V takových momentech mi bylo vždycky fajn.
Ale Poláci když zjistili, že jsme Češky, mluvili jenom polsky. Od července jsme totiž všichni nosili jmenovky (mě se třeba Angličané ptali odkud jsem, ptž Martina je přeci i anglické jméno. I Italové se ptali, jenže Zuzana je poměrně jasné jméno. Zuza potom radši Polákům říkala, že je z Albánie) Vlastně Poláci mluvili hlavně polsky. I na Pauline. Přeci když někam jedu, tak se naučím aspoň základní slovíčka (pivo, zmrzlina, víno apod...). Ale to oni vůbec. Prostě jeli polštinu a když jsem naschvál řekla, že nerozumím, tak mi to zopakovali znova polsky, ale hlasitěji.
Taky v restauraci se chovali neskutečně. Na dveřích jsme měli jasně napsáno, v kolik se otvírá a oni si dovolili vlézt tam klidně i o půl hodiny dřív a chtít jídlo. To, že nezdravili, neděkovali, prostě nic, mě neskutečně rozčilovalo.
Tak jenom pár exemplářů:
Byla tam jedna hoodně početná banda, a z ní si mě jeden pán oblíbil. To bylo furt "Dobré ráno Martinka jak se dnes máme?, Chceš pomoct Martinka?...stačilo by si myslím :)

Ovšem nejlepší exemplář jsem si nechala na konec aneb Karaoke man :))

Karaoke man
Byla už skoro polovina září a v restauraci jsem pracovala já se Celine. Christos seděl dole v baru, takže všechno jsem měla na starosti já. I jídlo. Naštěstí v restauraci bylo pár lidí, tak to bylo v pohodě. Byla tam právě i jedna 6-členná parta o pár let starších Poláků. Byly jsme zrovna se Celine vzadu v místnosti pro zaměstnance. Místnost pro zaměstnance byla rovnoběžně s jídelnou, ale aby se do ní dalo z jídelny dalo dostat, muselo se projít celou kuchyní a kolem místnosti s myčkou. V pohodě si tam sedíme, kecáme a najednou v kuchyni slyším kroky. Asi Tsambika nebo Lucas. V pohodě to nebylo, ptž vždycky musel zůstat někdo v restauraci. Jenže tím, že tam skoto nikdo nebyl, tak to nebylo potřeba. Místo mých milovaných bossů se ve dveřích objevil jeden Polák jenom v květovaných kraťasech a žabkách bez trika (celý léto jsme je vyháněli z jídelny, když přišli bez trička...tak jsou idioti, aby takhle chodili na jídlo?). Málokdy se mi stává, že nemám vůbec co říct, ale tohle byl přesně ten moment. Mám ho zabít nebo se smát? A když dodal, že se omlouvá, že je vevnitř, ale že se potřebuje zeptat kde je tady v blízkosti karaoke bar, měla jsem blíž k tomu zabití. Celine se smála. Já potom taky, ale vidět to někdo z bossů, tak můžu rovnou balit kufry. Pochopím, že malý děti byly zvědavý a chtěly se jít mrknout do kuchyně, ale aby dospělý, racionálně uvažující jedinec vlezl do kuchyně jenom proto, že si chtěl večer zakrákorat písně z Pomády...to je i na mě vážně moc....:)

Příště na téma Archangelos. Ozvu se až příští týden a to minimálně s jedním řeckým + jedním vánočním článkem. Mějte se a já jdu dohánět všechny resty z tohohle týdne :)

Musaka, pasticio, baklava, kleftiko,...

Víte, o čem je řeč? Kdo tipnul, že jde o názvy tradičních řeckých jídel, získává ode mě 5 bludišťáků. Vy ostatní nezoufejte, šance je získat bude zase někdy příště :)

Za svůj pobyt jsem ochutnala, dá se říct, většinu řeckého jídla, ptž v naší hotelové restauraci Christos vařil řecké jídla. I když jo, objevila se tam na oběd i pizza, špagety aj.
V našem hotelu byl all-inclusive a jídlo bylo podávané bufetovou formou. Pro necesťáky vysvětlím: all-inclusive znamená mít jídlo a pití v neomezeném množství a bufetová forma znamená "vem si, co chceš".
I my stážistky jsme mohly jíst 3x denně, co jsme chtěly. Jenže ne vždycky tomu takhle bylo. Pamatuju, že v červenci nás Tsambika viděla brát si meloun a zakázala nám jíst ovoce ("too expensive") . Další den nás viděla jíst dezert a zakázala nám dezerty ("too expensive"). Takhle to pokračovalo. Nasr...pardon naštvaný jsme byly solidně. Pak nám to zase povolila a mohly jsme jíst, co chceme. Jenže se stejně blbě tvářila, když nás viděla jíst něco, co bylo "too expensive".
Největší plašan byla v tomhle Viky, která připravovala snídaně a zakazovala nám vzít si buchtu, jogurt atd....Mě to bylo celkem jedno, na snídaně jsem stejně moc nechodila a když už jsem se tam objevila (nenamalovaná, neučesaná, v trenkách a nejlíp ještě v dioptrických brýlích) byla to událost. Důvod byl prostý. Mohla jsem se najíst v 11, když jsem šla pracovat na oběd. Na co teda vstávat o půl desáté. Vyhnula jsem se tak Viky a jedla jsem, co jsem chtěla.

Zní to dobře, co? Ale aby bylo jasno, zezačátku jsem si tohle nedovolila. Nějak jsem nechtěla mít problém, že si vezmu v kuchyni sušenku. Až po měsíci, když se člověk otrká, tak si dovolí víc věcí. Nicméně za ten měsíc jsem zhubla. Hodně. Pak už mi to bylo jedno a ke konci, kdy už v restauraci bylo minimum lidí, jsem jedla s Christosem řízky v kuchyni.

Ale přejdu k samotné řecké kuchyni. Myslím, že když už jste na dovolené, tak chcete ochutnat místní jídlo, víno apod. S tím souhlasím, jenže po čase mi začal chybět rohlík. Ano, obyčejný český rohlík. A citrónová mattonka. A kofola. A omáčky. Knedlíky netřeba zmiňovat. Tohle všechno
mi začalo chybět po 2 měsících a řecké jídlo už jsem nemohla ani vidět. Navíc se v restauracích jídla pravidelně opakují, takže všechno znáte, všechno jste ochutnali a začínáte na tom jídle hledat chyby. U nás tomu tak bylo v případě ryby.
V červnu jsme byly se Zuzkou nadšené "Ty jo, to je dobrá ryba" a pak to bylo "Ty vole, zas ta ryba bez chuti"
Takhle jsme to měly asi se vším. Proto jsme šly párkrát i do čínské restaurace. Doma se mi hrozně divili, že jdem v Řecku na kuře na pomerančích. I v japonský jsem byla. V krizi jsem si zašla i do objeveného Mekáče. Musela jsem nebo bych se asi zbláznila.

Řeckou kuchyni můžu doporučit. Co mě osobně nejvíc chutná je gyros, pita chleba a tzatziki. Tohle jsem si fakt oblíbila.

Jehněčí gyros v pitě s tzatziki....lepší je ale kuřecí

Nebo suvlaki je super. Jde o špíz i když ne v tom českém pojetí. Na špejli je jenom maso a nehyzdí to cibule, špek či podobné havěti.

Hrozně oblíbené jídlo samotnými Řeky. Najdete ho prodávat na různých festivalech, oslavách ve stáncích

V hotelu se občas objevily i zapečené lilky se sýrem. Je možné, že se to nějak jmenuje, ale fakt netuším název.
Mohla bych tady dlouze vypisovat, z čeho se skládá jaké jídlo, ale jsem lenoch. Takže jenom ve stručnosti:
musaka - drobně nakrájené maso s lilky, rajčaty (brambory) přelité spešl bílou omáčkou a to celé zapečené

Mně chutnala teda jenom ta spodní vrstva

pasticio - něco jako u nás zapečené těstoviny
kleftiko - tuším, že jehněčí (tohle maso je pro Řecko typické) pečené v alobalu. Osobně jsem tohle snad ani neměla
gemistes - zapečené rajčata plněné rýží. Pokud jste vegetariáni, pak si tohle dejte. Mě tohle nijak neokouzilo



Z dezertů zmíním baklavu - nevím, jak popsat těsto (hrozně tenké a křupavé), ale samotná baklava má v sobě oříšky a je až nechutně sladká

Hodně se prodává v obchodech zabalená a zevnitř naplácnutá na krabičku. Cukr by se z toho dal i těžit

A co je v restauracích rozšířené je řecký jogurt s medem - nejsem zastánce medu, ale tohle mě dostalo. Klasický bílý hustý a neochucený jogurt s medem je prostě skvělý.

Tohle byly asi klasické jídla a teď jenom pár drobností.
Při koupi chleba nečekejte, že dostane bochník, ale spíš veku. Zuza tohle těžce nesla.
Ve vedrech jsem často jedla jenom meloun a červené hroznové víno. Opravdu skvělá dieta :)

Už jste někdy jedli s Francouzi? Stojí to za to. Kdyby holky mohly, jedly by 2 a půl hodiny jedno jídlo. Neodsuzuju je, ale sedět hodinu nad talířem s melounem asi není nic pro mě. Taky narozdíl od Čechů, na talíři kombinují. Všechno se vším a nakonec z toho vznikne ještě dobrota. Tohle nechápu. :)

Jedly dlouho a rády. Po jídle pak vždycky byly "pregnant" :))

Ale co jsem si vážně zamilovala a doma mi chybí nejvíc je sýr feta (vypadá jak Balkán, ale není tak slaný). S rajčetem je to fakt paráda. Tohle byla zatím jediná řecká věc, co jsem sháněla doma. Bohužel marně. Všechny rádoby fety ze super, hyper, ultramarketů jsou prostě hnusy. A specializované obchody se mi asi nechce hledat.
Tudíž....už víte, co si hned koupím na Kypru na jídlo? :)

Příště na téma - Nechte se překvapit....každopádně mě momentálně čeká dost práce do školy, tak uvidíme, jestli najdu čas, mějte se a zdravím svoje 2 následovníky a těším se na jejich vyprávění z Anglie či Tajwanu - MCR Elite Club má svoje kouzlo :))

Kde všude se dá bydlet

Po hodinovém loupání pomela usedám spolu s ním a půllitrem zeleného čaje k noťasu a píšu další část blogu. Dnes na téma ubytování.

Ubytování jsme měly mít v našem hotelu, bohužel ne vždycky tomu tak bylo. Náš hotel je 3-hvězdičkový, takže plazmu, zlatý kliky a osobního maséra je zbytečné očekávat.
Hotel není klasicky stavěn ve stylu "výtah, 10 pater a v 8.patře slyšíte, co dělají Italové ve čtvrtým." Jednotlivé pokoje jsou rozmístěné po areálu a jsou seskupeny třeba po 2 nebo i po 10ti. Na jednu stranu je to super, že to nevypadá jak panelák, na stranu druhou areál hotelu je postaven v kopci. Ti, co se museli drápat až nahoru, si to v srpnových vedrech užili.

Náš první pokoj na jednu noc (už jsem o něm psala) byl tak někde uprostřed. Se Zuzou jsme se další den přestěhovaly na "našeho" pokoje. V něm byly 2 místnosti + koupelna + terasa. V jedné místnosti byla postel a skříně. V té druhé pak letiště, stůl a vstup na terasu. Tu první místnost si zabrala Zuza, ptž z předchozí noci, kdy jsme měly otevřený balkón kvůli vedru, se bála, že na ni skočí nějaká havěť. Mně to nevadilo, vidina rozvalování v letišti se mi zamlouvala.

Moje letiště

Terasa, později jsme bydlely v pokoji vedle a mohly tak kecat přes zeď

Bohužel rozvalování skončilo po 5ti dnech, kdy přijela Míša. Postel se rozdělila na 2. No a protože nám Míša další den odjela, opět jsem měla pokoj pro sebe a druhá postel mi sloužila jako noční stolek.
Asi den předtím než přijela Pauline jsem si na ní sedla a hned se sesunula k zemi. Upadla jí totiž noha :D
Dimitris slíbil, že ji opraví, ale nohu jenom dal zpátky. Takže když přijela Pauline a sedla si, stalo se jí to samé. Ani už nevím, jak se to dořešilo.
A nakonec přijela Celine, kterou dali taky k nám. Bydleli jsme teda 4 na pokoji pro 2. Holky už si neměly, kam dát věci a tak je nechávaly na zemi. Běžně se mi stávalo, že jsem zakopávala o jejich lehátka nebo nemohla najít boty. Holky se po pár dnech přestěhovaly na jiný pokoj. Etapa tohohle pokoje pro nás skončila po 6ti týdnech.

I když zvěsti o tom, že se budem stěhovat jinam, se šířily dřív. Já to slyšela z kuchyně, kdy se mě Spyros a Christos co chvíli ptali, jestli jsem viděla naše nové bydlení. Christos ještě tomu dodal korunu, když se mě ptal: "Už jsi tam viděla ty myši" COŽE?!
Takže zhruba po 6ti týdnech jsem přišla z práce na pokoj a holky na mě: "Během 10ti minut se máme přestěhovat" Tak tedy naházet všechno do kufru, pobrat oblečení ze skřině i s šatními ramínky a jde se do bunkru.

Kdo jste někdy byl na někdy na strahovských kolejích nebo na Blanici od VŠE, považujte to za luxus. V prvním momentě jsem myslela, že pojedu domů. Už samotný vstup mě dostal. Při stěhování do bunkru jsem potkala Tsambiku, která se mi snažila za tohle omluvit a že tam budem jenom 3 dny. Nakonec se ze 3 dnů vyklubalo dnů 14. Jednu výhodu to mělo a to, že tam byla pračka. Ale i s tou jsme si užily svoje. Buď nešla potom otevřit nebo se vypnula sama od sebe. A nebo prala Pauline. Tuhle příhodu vám povím (mužští čtenáři, kteří pračku viděli zdálky, ať ji ani nečtou)

Bunkr neboli vila, palác

našla jsem i videa s bunkrem (omluvte mobilovou kvalitu) - jedno je tady
druhé pak zde

Náš nejlepší obývák na světě, takový asi moc lidí nemá

Jak Pauline prala prádlo
První věc, co jsme dávaly vyprat byly košile a sukně do práce. Holky Francouzky byly na pláži, takže první pračku jsem dávala já se Zuzou. Pak přišly děvčata, že si taky vyperou. Pauline tam tedy naházela bílé košile, černé sukně, džíny, spodní prádlo, zkrátka všechno, co ji přišlo pod ruku. Pračka doprala a Pauline začala vytahovat: modré košile, černé sukně, batikované džíny a modré spodní prádlo. Se Zuzou jsme u vytahování bohužel nebyly, ale večer za náma přišla, že ta pračka je rozbitá, ptž jim obarvila všechny věci. Zuza stěží zadržovala smích a já se snažila vysvětlit, že smíchat všechny barvy a dát to na 60 stupňů nezaručuje úspěch. Pauline dodala, že takhle pere i její mamka a že je to v pohodě. Potvrdila mi to i Zuza, která za své au-pair pobyty ve Francii má s tímhle zkušenosti. Takže bacha na Francouze nebo budete mít batiku :)

Po 14ti dnech jsme se opět mohly přestěhovat zpátky do hotelu. A protože k nám přibyla Maria, nemohly jsme už bydlet na jednom pokoji. Francouzky s Marií bydlely na našem původním pokoji a já se Zuzou na pokoji vedle. Opět se mi tohle zamlouvalo, opět jsem totiž měla letiště sama pro sebe. Navíc to byl pokoj pro hosty, takže byl i hezčí. Bavily mě večery, kdy jsem seděla na zábradlí a všichni dohromady jsme kecaly s holkama přes zeď na balkóně. V ručníku nebo pyžamu, dyť to bylo jedno. Akorát Marie a její hudební vkus mě neskutečně žral. Oblíbila si totiž song letošního léta, který nemůžu ani vystát - viz zde

Na tomhle pokoji jsme vydržely asi 14 dní, pak k nám měla přibýt do pokoje nová animátorka Dorota, ale ta potom bydlela sama v bunkru. Vlastně...o Dorotě tady minule nic nebylo. Takže to napravuju teď. Dorota z Polska měla být animátorka pro hosty, ale byl to totální mimoň. Zaprvý neuměla vůbec anglicky. Animátor by měl něco umět kváknout a ona nebyla schopná ani toho. Když se mně a Zuze první den představovala, nedokázala stvořit ani jednoduchou anglickou větu. A zadruhý byla duševně někde v jiné dimenzi. Takoví ti lidi, co žijou ve vlastním světě. Ve škole tyhle typy potkávám běžně. Naštěstí tam vydržela asi jenom měsíc a na začátku záři se vrátila domů. Ani se s náma moc nebavila a většinu času trávila v baru, kde vesele popíjela a kecala s polskýma hostama.

Nyní se časově ocitáme přibližně v půlce srpna, takže sezóna byla v plném proudu. Opět byl hotel plný a my se musely stěhovat. Tentokrát jenom náš pokoj. Holky vedle zůstaly. A tentokrát jsme šly do jiného hotelu, který byl od toho našeho vzdálený asi 10 minut chůze. Odpadlo nám naše klasické "jít to práce minutu před." Hotel Belmare. Jak řekla Zuza - fucking hotel. Bydlely jsme tam totiž 2 dny a pak byly vykopnuty a musely se vrátit zpátky do našeho hotelu.
Důvodem vykopnutí byla totiž údajná návštěva 4 chlapů v noci na našem pokoji a rušení nočního klidu. Oficiálně řečeno. A nám samozřejmě tenhle důvod nikdo neřekl.
Pak to dopadlo tak, že Zuza si šla stěžovat Lucasovi, proč se pořád stěhujeme a ten na ní přišel s tímhle. Zuza koukala, nechápala, ptž vůbec nevěděla o co jde. Já byla zrovna v práci, takže jsem tohle nevěděla vůbec. Zuza mě pak málem zabila pohledem, ptž to byl jenom můj problém. Takže nastalo moje dlouhé vysvětlování - Zuzce, Lucasovi a zmíněným 4 chlapům. To tady rozepisovat nebudu, ptž nechci a na přání to někomu sdělím osobně. Jenom dodám, že to není pravda a že řekové jsou lháři. Nicméně jsme byly zpátky v našem hotelu.

Z hotelu Belmare mám pouze jedinou fotku a to jejich vtipné upozornění přilepené na zrcadle

A tam jsme díky bohu zůstaly až do konce. A to jenom díky tomu, že se nás zastala Fedra z recepce, která Tsambice řekla, ať už nás tam nechá.
Takže jsme až do konce našeho pobytu zůstaly v jednom pokoji pro hosty, bohužel dál od holek, ale zase blíž k baru.

Ještě jsem zapomněla zmínit náš boj se šváby a komáry. Komáři jsou svině a obzvlášť v Řecku jich je hodně. První dny se nedalo kvůli nim spát.
Možná tím důvodem bylo i to, že jsme neměly klimatizaci a musely otvírat balkón. Tsambika totiž řekla, že klimatizace je "too expensive" (její legendární věta). Nakonec jsme ji měly tajně díky Dimitrisovi.
Taky se šváby jsme bojovaly. Ale když to beru podle vzdálenosti mezi mnou a švábem, tak to byla spíš zákopová válka. Házela jsem totiž po nich boty ve snaze trefit se. :)

Snad jen dodám, že ramínka z našeho prvního pokoje šla celou dobu s námi. A k nim se nabalovaly další. Na posledním pokoji se tak sešlo asi 100 ramínek v jedné skříni, 5 různých skleniček a 20 ručníků (hotel dával na pokoje pro každého 2 ručníky). Taky zmíním naše úklidy se Zuzou, kdy jsme si šly půjčit smeták a mop a uklidily si. Uklízečky nám totiž neuklízely.
A toaleťáky jsme kradly. Vždycky pod rouškou tmy s mojí velkou školní taškou jsme běžely do místnosti pro uklízečky, ukradly celý balík toaleťáků a běžely zpátky. To byly dobré akce.

Tohle asi není nejveselejší kapitola, vím o tom. Byl to totiž jeden z těch větších problémů v Řecku. A mně se na tohle nevzpomíná dobře.
Nicméně se mějte krásně, užívejte sníh a já jdu pročíst průvodce Kyprem, najít nám ubytování na jednu noc a taky najít, kde se dají v téhle době koupit plavky :) o čem bude další část, ještě nevím, nechte se překvapit :)